Když se film změní v prezentaci excelové tabulky.
Jsou filmy, které dýchají, a filmy, které spíš zívají. Zlatá cesta, dokument mapující triumf české hokejové reprezentace na mistrovství světa 2024, je druhým případem. Vznikl ze silného materiálu: vítězství malého národa, zlato doma po 39 letech, miliony lidí na nohách, euforie, kterou by šlo krájet. A přesto jsme dostali film, který připomíná spíš úřední záznam schůze výboru pro rozmnožování mloků, než emocionální sportovní extázi.
Formálně jde o sportovní dokument s přesahem, přičemž slovo „přesah“ zde znamená, že kromě sestřihů gólů a focení dresů se podíváme i do šatny, na porady a na trenérovu tvář, která se snaží působit klidně, zatímco jeho duše hraje třetí třetinu s nervovým zhroucením. Režisér Petr Větrovský, samozvaný odborník na sportovní dokumenty, zde trochu přestřelil. Místo aby vzal diváka na horskou dráhu emocí, posadil ho do čekárny polikliniky, kde jako hlavní atrakce běží na obrazovce instruktážní video o správném čištění uší.
Sledujeme přípravy, sestavování týmu, logistické akce v aréně… Vše pečlivě natočeno, sestříháno, ale naprosto bez pulsu.Začátek filmu je tak sterilní, že by mu ho záviděla i jednotka intenzivní péče. Sledujeme přípravy, sestavování týmu, logistické akce v aréně… Vše pečlivě natočeno, sestříháno, ale naprosto bez pulsu. A když se konečně dostaneme k samotnému hokeji, děje se cosi neodpustitelného: gól padne a emoce nikde. Kamera ukáže puk v síti, hráče se zdviženými pažemi, ale váš srdeční tep zůstává stabilní, jako byste právě poslouchali přednášku o pěstování obilovin ve střední Evropě.
V některých chvílích film slibuje víc. Trenér Radim Rulík i kapitán Roman Červenka mluví otevřeně, občas pronikne i náznak skutečného pocitu. Když někdo přizná, že byl psychicky vyčerpaný z mediálního tlaku, máme pocit, že film konečně pronikne hlouběji. Chybí tu život, lidskost, slzy i smích – jako by hráči byli naprogramovaní androidi, jejichž hlavní funkcí je nahrávání gólů a vyhýbání se otázkám.
A co fanoušci? Ti, kteří skutečně žili mistrovstvím? Kde jsou jejich příběhy? Objímání v ulicích, babičky hráčů před televizí se slzami v očích, tatínkové s dětmi na ramenou? Dokument, který měl spojovat národ, zapomněl na samotný národ. Jedinou výraznější emocí je nostalgie při pohledu na starého známého Jardu Jágra, který se mihne na záběru (pouze převzatém z Instagramu). Jako by dokument křičel: „Podívejte, máme Jágra!“, jenže místo jásotu se dostaví jen úsměv typu „hm, tak aspoň něco“.
Dokonce ani samotné zápasy nejsou dramaturgicky využity. Nevidíme sporné momenty, žádné kontroverze, žádné srdcervoucí bitvy. Fauly, vyloučení, hádky na ledě? Kdepak. Tahle Zlatá cesta je vydlážděná šedivými kachličkami a vytřená laboratorní dezinfekcí. Divák, který očekává napětí a dramatické zvraty, bude marně hledat i jen záchvěv adrenalinu. Jako by film vznikal s myšlenkou: „Musíme být tak nudní, aby sledování přežil i sedmadevadesátiletý pan Novák po třech infarktech“ Nepochybně fakt, že jsme vyhráli doma mistrovství po 39 letech, je obrovská věc. A zůstane jí. Ale tento film jako by se bál cokoli cítit, aby náhodou nevybočil z lajny. Syrovost, o které se mluví v propagačních materiálech, se nekoná. Místo syrového masa dostáváme tofu bez chuti.
Zlatá cesta je pro systematiky, co milují statistiky, a pro věrné fandy, kteří si chtějí za každou cenu zopakovat, jak šel čas. Pro fanoušky, kteří chtějí vidět sestřih, aniž by riskovali emocionální vzpruhu. Ale pro všechny, kdo chtěli cítit znovu to, co cítili vloni, srdce bušící jako o závod, slzy štěstí, naději, strach i nevěřícnou euforii, pro ty je tento film spíš mementem promarněné příležitosti. Ne, že by byl vyloženě špatný, jen je lenivý a bez nápadu. Někdy je horší než špatné právě to průměrné – to, co projde, neurazí a vyšumí. Takže hoši, děkujeme, ale tenhle film jste si zasloužili lepší. Váš příběh měl skandovat a řvát. Bohužel působí jako fanoušek Švýcarska, co v půlce finále začal googlit nejrychlejší cestu domů.
„A máte taky nějakou zajímavou otázku?“
Lepší by bylo sledovat záznam celého zápasu…
„Snad jste ulovili nějaké zajímavé záběry.“
Zlatá cesta
Zlatá cesta je pro systematiky, co milují statistiky, a pro věrné fandy, kteří si chtějí za každou cenu zopakovat, jak šel čas. Pro fanoušky, kteří chtějí vidět sestřih, aniž by riskovali emocionální vzpruhu. Ale pro všechny, kdo chtěli cítit znovu to, co cítili vloni, srdce bušící jako o závod, slzy štěstí, naději, strach i nevěřícnou euforii, pro ty je tento film spíš mementem promarněné příležitosti. Ne, že by byl vyloženě špatný, jen je lenivý a bez nápadu. Někdy je horší než špatné právě to průměrné – to, co projde, neurazí a vyšumí. Takže hoši, děkujeme, ale tenhle film jste si zasloužili lepší. Váš příběh měl skandovat a řvát. Bohužel působí jako fanoušek Švýcarska, co v půlce finále začal googlit nejrychlejší cestu domů.
- Hodnocení
