Vyčerpávající pokus o zahojení traumat pomocí muziky.
Film se soustředí na depresivní, melancholickou stránku Bruce Springsteena při natáčení alba Nebraska (1982), což zní jako lákavý nápad, jenže se ukazuje, že méně může být někdy… až příliš málo. Zní to sice vznešeně a kdyby šlo o seriál a každý díl se věnoval pozadí vzniku jedné desky, pak by to určitě bylo poučné, ale když už druhou hodinu sledujete, jak Bruce (Jeremy Allen White) posedle ladí kytaru v potemnělém pokoji s pohledem upřeným do prázdna, začnete si přát, aby dovnitř konečně vtrhl někdo s antidepresivy. Drama se děje v jeho hlavě a ani ten nejzarytější fanda tam s ním nechce být tak dlouho. Zamyšlené ticho se brzy mění v hrobové.
Snímek zcela ignoruje tu neuvěřitelnou energii, vliv a nezdolnou sílu, kterou má “Boss” dodnes, neuvidíme nic z následujících desetiletí jeho života a kariéry. Je to asi jako film o Beatles soustředěný výhradně na to, jak si Lennon v optice vybírá brýle.
Největší ironií je, že životopis o nejautentičtějším hudebníkovi Ameriky působí tak neautenticky. Hudební biografie bývají často přepjaté a dojí z nás emoce, ovšem Vysvoboď mě z neznáma trpí opačným problémem: úplnou absencí vášně. Film sice zachycuje Springsteenovu vnitřní prázdnotu, ale neproměňuje ji v zážitek, jen ji předává dál, jako infekci. Pro ty, kdo chtějí z Bruce cítit pot, krev a rock’n’roll, nikoli jen melancholii v mlze, je to zbytečně dlouhá cesta nikam. Ne že by Jeremy Allen White neodváděl solidní práci, snaží se napodobit Bossův chraplavý hlas a hloubku jeho hudby, ale příliš často působí jako herec, který zkouší být Bruce, než Bruce samotný. Když zpívá, věříme mu. Když mlčí, nevíme, jestli to je součást postavy, nebo scénář zapomněl, co se má dít. Jeho pohledy do prázdna by se daly rozmazat do galerijní instalace o existenciálním utrpení, ale neudrží film živý.
Trauma tu visí ve vzduchu jako starý plakát, který nikdo nikdy nesundal.Tento životopisný snímek měl být temným, niterným portrétem muže, který se pokusil zachytit vlastní pobyt na dně deprese na magnetofonový pásek. Místo toho se motáme v začarovaném kruhu, sledujeme zamyšleného Bruce procházejícího vyčerpávajícími pokusy o zahojení traumat pomocí muziky. Jenže pokaždé, když film začne rezonovat s tímto motivem, režisér Scott Cooper přidá (černobílý!!!) flashback do dětství s otcem alkoholikem nebo vynalezne romantický vztah s fiktivní Faye, aby divák náhodou neprožíval něco příliš opravdového. Stephen Graham coby otec hraje výborně, ale už jsme tenhle typ viděli tisíckrát: muž s utrápeným výrazem a lahví, který místo “miluju tě, kluku!” řekne “ukaž, jak se boxuje”. Trauma tu visí ve vzduchu jako starý plakát, který nikdo nikdy nesundal. Odessa Young jako Faye přináší krátké záblesky něhy, ale její linka působí jako přilepená z jiného filmu. Romantická linie tu stojí asi jako zmrzlinový stánek uprostřed pohřbu: sladká, ale úplně mimo. Jeremy Strong coby Jon Landau se tváří jako hlas rozumu, který divákům vysvětluje, proč je Bruce takový, jaký je, a proč nechce, aby se Nebraska změnila ve zbytečné hitové album.
A přitom občas probleskne něco krásného: symbolika silnice jako očisty, ticho jako ohlušující bolest, izolace jako jediná forma spásy. Když se kamera dotkne těchto momentů, vznikne něco skutečně poetického. Jenže než se to rozvine, film se opět utopí ve svém vlastním pomalém rytmu. Místo hluboké psychologické sondy dostáváme kroniku deprese v přímém přenosu, která sama neví, kam míří. V momentě, kdy by měl film explodovat – třeba když Springsteen trvá na vydání surové demo nahrávky – místo vášně přijde zase ticho. Zase šero. Zase pohled do zdi. Kdyby alespoň ze zdi promluvil duch rock’n’rollu a řekl: „Chlape, vrať se do studia, tohle nikoho nebaví.“
Cooper se rozhodl natočit film o období, kdy Springsteen opustil pódia a svou rostoucí slávu téměř sabotoval, zavřel se v zaprášeném domku s kazeťákem, kytarou a vlastní depresí. Sledujeme jen malou epizodu jeho života, která se odvíjí v tichu a introspekci, zatímco celá jeho pozdější, monumentální kariéra zůstává stranou. Jenže co v realitě bylo syrové a hypnoticky autentické, je tady sterilní a zbavené všech emocí. Deprese nás nedojímá, ale otravuje. Jako by film sám spadl do té díry, z níž se snažil svého hrdinu vysvobodit. Pro běžného fanouška, který zná Bruce jako řádícího charismatického chlapa s burácejícím hlasem s rozhalenou košilí, co zpívá o dělnících a dálnicích, to bude nepochopitelně bez života. A pro ty, kteří si chtějí Springsteena teprve zamilovat, to bude výborný způsob, jak tomu předejít.
Udělejte si pohodlí, takhle bude vypadat celý film.

Bruce ztracený ve vlastní temnotě.

Z edice: udělejte si sami doma.

Springsteen: Vysvoboď mě z neznáma / Springsteen: Deliver Me from Nowhere
Cooper se rozhodl natočit film o období, kdy Springsteen opustil pódia a svou rostoucí slávu téměř sabotoval, zavřel se v zaprášeném domku s kazeťákem, kytarou a vlastní depresí. Sledujeme jen malou epizodu jeho života, která se odvíjí v tichu a introspekci, zatímco celá jeho pozdější, monumentální kariéra zůstává stranou. Jenže co v realitě bylo syrové a hypnoticky autentické, je tady sterilní a zbavené všech emocí. Deprese nás nedojímá, ale otravuje. Jako by film sám spadl do té díry, z níž se snažil svého hrdinu vysvobodit. Pro běžného fanouška, který zná Bruce jako řádícího charismatického chlapa s burácejícím hlasem s rozhalenou košilí, co zpívá o dělnících a dálnicích, to bude nepochopitelně bez života. A pro ty, kteří si chtějí Springsteena teprve zamilovat, to bude výborný způsob, jak tomu předejít.
- Hodnocení






