Připravte si kapesníky, ale ne na utírání slz dojetí, nýbrž na zakrytí zívání.
Životopisný velkofilm o Králi popu mohl být výbušnou směsí geniality, kontroverze a psychologické analýzy osobnosti. Režisér Antoine Fuqua nám naservíroval snímek, který se snaží tvářit jako monumentální pocta, ale připomíná spíše moonwalk: vypadá to sice efektně, ale nikam se neposuneme. Snímek nás bere na chronologickou procházku od malého Michaela v Jackson 5 až po éru alba Bad. Sledujeme schéma: zlý tatínek Joseph mlátí děti páskem, Michael zpívá jako anděl, Michael se osamostatňuje, Michael dobývá svět.
A pak… pak film skončí v roce 1988. Je to geniální tah. Vyhnout se všem těm „nepříjemným“ věcem v devadesátkách, je, jako točit film o Titanicu a skončit v první večer plavby, protože pak už to bylo tak trochu komplikované. Scenárista John Logan se rozhodl, že konflikt je pro slabochy. Místo komplexní lidské bytosti nám předkládá Michaela jako éterickou bytost, která se na svět jen smutně dívá a přeje si, aby mohl svou hudbou všechny děti a zvířátka udělat zdravé a šťastné. I papež by Michaelovi takovéto vyobrazení mohl jen závidět.
Musíme uznat jedno: Jaafar Jackson je trefa do černého, nebo spíše do onoho specifického odstínu, která byla pro danou éru zrovna potřeba. Jako Michaelův synovec má v DNA nejspíš zapsaný každý pohyb pánví i ono pověstné kňučení. Pokud musí mluvit, podráží mu nohy spíše scénář, než jeho herecký um. Chtě nechtě nás dojme a věříme, že do role dal vše, zodpovědně a s láskou. Přesto nemůže vynahradit absenci jakéhokoli napětí zásluhou selektivní paměti, která vynechává cokoli, co by mohlo poškodit rodinný byznys.
Pokud nás něco dojme, je to díky síle Jacksonovy hudby, nikoli zásluhou snímku.Fuqua je řemeslník, který do nás nedokáže pumpovat energii jako Luhrmann v Elvisovi. Atmosféra je sterilní. Pokud nás něco dojme, je to díky síle Jacksonovy hudby, nikoli zásluhou snímku. Hudba je sice skvělá (protože je to Michael Jackson, proboha!), ale film ji používá jako berličku. „Tady nám to trochu vázne, pusťte tam Billie Jean, to lidi probere!“ zdá se být hlavní režijní vizí. Je to jukeboxová kinematografie v té nejčistší, a tudíž nejnudnější formě. Udělat film o jedné z nejkontroverznějších a nejvíce fascinujících postav 20. století takhle neuvěřitelně nezajímavým způsobem, to vyžaduje skoro až zvláštní talent.
Je fascinující, že v době, kdy i průměrný puberťák dokáže diagnostikovat toxický vztah a slovo trauma se běžně skloňuje na veřejnosti, natočil režisér snímek, jako by o nějaké psychologii v životě neslyšel. Zcela ignoruje, že Jackson by byl dokonalým studijním materiálem pro moderní terapii, potažmo dnešní společnost, která je tolerantnější a otevřenější. Místo abychom skrze plátno zkoumali Michaelovo vnitřní dítě, které nebylo jen metaforou, ale hlubokou jizvou po otcově pásku a ukradeném dětství, dostáváme jen další líbivý klip. V době, kdy jsme se konečně naučili mluvit o traumatech, toxické maskulinitě, dehumanizaci celebrit a ničivém vlivu veřejnosti na duševní zdraví, působí Michael jako relikvie z minulého století. Film se bojí dotknout Jacksonovy křehkosti skrze dnešní optiku, která by mu – namísto slepého uctívání nebo bulvárního bičování – mohla konečně porozumět. Kde mohl být silný příběh o člověku, který v nepřátelském světě hledal vlastní identitu a bezpečný prostor, tam tenhle film jen opatrně našlapuje.
Fuqua mohl natočit film o Michaelovi pro diváka 21. století: portrét geniálního umělce s rozervanou duší, příběh o hvězdě rozdrcené médii i vlastní rodinou, o bytosti, která svou fluiditou a křehkostí předběhla dobu, v níž by dnes možná našla útočiště v bezpečnějším queer prostoru nebo v komunitě lidí, kteří chápou, že identita není jen černobílá. Místo toho, aby film využil dnešní empatii k obětem manipulace a šíleného tlaku veřejnosti, raději Michaela chrání tím, že z něj dělá nudného, relativně spokojeného svatého, tedy něco, čím vůbec nebyl. Pokud chcete uctít Michaelův odkaz, pusťte si jeho desky, ne film.
Sociální sítě by Michaela milovaly.
Sestra Janet byla ze snímku na vlastní přání vyškrtnuta.
„Tyhle ponožky mám od babičkyyyy, ííí ííí!“
Michael
Fuqua mohl natočit film o Michaelovi pro diváka 21. století: portrét geniálního umělce s rozervanou duší, příběh o hvězdě rozdrcené médii i vlastní rodinou, o bytosti, která svou fluiditou a křehkostí předběhla dobu, v níž by dnes možná našla útočiště v bezpečnějším queer prostoru nebo v komunitě lidí, kteří chápou, že identita není jen černobílá. Místo toho, aby film využil dnešní empatii k obětem manipulace a šíleného tlaku veřejnosti, raději Michaela chrání tím, že z něj dělá nudného, relativně spokojeného svatého, tedy něco, čím vůbec nebyl. Pokud chcete uctít Michaelův odkaz, pusťte si jeho desky, ne film.
- Hodnocení
