Tohle norské drama tedy rozhodně nastavuje zrcadlo na několika úrovních.
Eva je velmi dobrá učitelka a manželka starosty, který by svoji politickou kariéru nevyměnil za nic na světě. Ani takovým lidem se nevyhýbají úlety v podobě nevěry, s čímž se Eva ještě nevyrovnala. Přesto je ochotná mu dopomoct ke znovuzvolení. V azylovém centru se setkává se sotva dospělým uprchlíkem Amirem, který dokáže vytvářet sofistikované básničky. Dokonce sofistikovanější než je kupříkladu tato: „Trčíš mi ze sna jako růže snová, Kudláková, Kudláková, Kudláková.“ A to už je co říct! Během hodin se ze všech nejvíc angažuje, což se jí líbí. Od začátku se však nabízí otázka, jestli jeho snahy nesouvisí čistě s tím, aby pro sebe získal jistotu, že nebude poslaný zpátky do Sýrie, kde by jej za útěk s největší pravděpodobností čekala smrt. Eva po manželově zradě nabude přesvědčení, že je oprávněná mu taky zahnout. A tak se za jeho zády po hlavě vrhne do nového vztahu, jehož vývoj rozhodně není tuctový, ale naopak vysoce poutavý.
Někteří už tenhle film viděli na loňském ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, kde na Křišťálový glóbus sice nedosáhnul (stále trochu nepochopitelně na úkor dokumentu Raději zešílet v divočině), ale Pia Tjelta si odnesla cenu za nejlepší herečku. Patrně taky díky tomu, že si navzdory některým svým vysoce sporným rozhodnutím dokáže po celou dobu udržet diváky na své straně. Není pravda, že bychom sledovali výhradně její perspektivu, protože režisérka a spoluscenáristka Nina Knag nám dává prostor, abychom si na všechno vytvořili vlastní. Ví, že odsoudit někoho za něco nemorálního nebo podvodného je ohromně jednoduché, a proto vybízí k tomu, abychom si nejprve dávali věci do širších souvislostí.
Ze scenáristického i režijního úhlu pohledu jde o velmi vyzrálý počin.Expozice není z dramaturgického úhlu pohledu nejčistější, ale později se v celkem pravidelných intervalech objevují důležité informace, které příběh jednak výrazně posouvají dopředu, a jednak nás neustále udržují v napětí, protože si uvědomíme, že díky nim nejsou rozuzlení pouze dvě (přijde manžel na její aférku nebo nepřijde?), ale že jich je hned několik. Ze scenáristického i režijního úhlu pohledu jde o velmi vyzrálý počin. Přitom pro režisérku jde o vůbec první celovečerák! Herečky a herce si evidentně vybrala velmi dobře, přičemž tady nebude v žádném případě od věci vyzdvihnout důležitost vedlejších postav, kterých je málo a každá má své značné opodstatnění, včetně její kolegyně a jeho spolužačky. I díky nim lze tvrdit, že se do scénáře podařilo dostat úplně všechno, co s daným tématem souvisí.
Vztah mezi Evou a Amirem se vyvíjí pozvolna a uvěřitelně. Tedy s výjimkou milostných scén. Hlavní hrdinka si brzy uvědomí, že by se jí líbilo se s žadatelem o azyl sblížit, a ví, jak dosáhnout toho, aby u okolí nevzbudila žádné podezření. Dokud se její zamilovanost nevymkne kontrole a nezačne se chovat jako teenagerka, která žárlí a která zapomíná na to, že je v jejím vlastním zájmu, aby se tohle tajemství nedostalo na veřejnost. Nina Knag stoprocentně zasluhuje velkou pochvalu i za doslovnost. Ve filmu se vyskytuje prakticky pouze jediná scéna s nejednoznačným vyzněním, avšak zrovna v tomto případě vlastně ani není nějaké vysvětlení potřeba. Ve finále naštěstí nevolí alibistický přístup, který zruinoval nejeden jinak povedený biják. Přesto si – pro někoho možná paradoxně – budeme chtít sami domyslet, co přesně se asi se třemi nejdůležitějšími postavami dělo dál.
Neříkej mi mami je emotivní film, který je z jistého úhlu pohledu rozhodně shakespearovštější než oscarový Hamnet. A zároveň pro něj platí, že potvrzuje, že norská kinematografie se v současnosti pohybuje na výborné úrovni, jak ostatně dokazuje Citová hodnota, která do dlouhé řady ocenění přidala podle očekávání také Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Neříkej mi mami je podívaná, která možná neobsahuje famózní vizuální efekty a neobjevují se v ní hollywoodští herci a hollywoodské herečky, nicméně i tak stojí za to na ni vyrazit do kina. Znova totiž mimo jiné říká, že všechny lidské emoce a vlastnosti, a to jak ty negativní, tak pozitivní, je nejlepší mít zcela pod kontrolou.
Eva a Amir se přátelí u notebooku.

Eva a Amir se přátelí v bazénu.

Eva a Amir se přátelí na zahradě.

Neříkej mi mami / Don't Call Me Mama
Neříkej mi mami je emotivní film, který je z jistého úhlu pohledu rozhodně shakespearovštější než oscarový Hamnet. A zároveň pro něj platí, že potvrzuje, že norská kinematografie se v současnosti pohybuje na výborné úrovni, jak ostatně dokazuje Citová hodnota, která do dlouhé řady ocenění přidala podle očekávání také Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Neříkej mi mami je podívaná, která možná neobsahuje famózní vizuální efekty a neobjevují se v ní hollywoodští herci a hollywoodské herečky, nicméně i tak stojí za to na ni vyrazit do kina. Znova totiž mimo jiné říká, že všechny lidské emoce a vlastnosti, a to jak ty negativní, tak pozitivní, je nejlepší mít zcela pod kontrolou.
- Hodnocení






