Recenze: Řád se soustředí na zabedněnce, kteří konají ve prospěch zla

Další film, který ukazuje lidskou hloupost v její nejubožejší podobě.

Z aktuálních zpráv dobře víme, že rasismus v USA představuje velké téma i ve třetí dekádě 21. století. Ve filmu Řád se ovšem vracíme do první poloviny osmdesátek, kdy se Bob Mathews separoval od neonacistické organizace Árijské národy a zrekrutoval další rasistické hlupáky do svojí vlastní skupiny, se kterou hodlal rozpoutat revoluci, jejímž cílem bylo v podstatě vymýtit obyvatele a obyvatelky USA s jinou než bílou barvou pleti. V oblibě neměl ani lidi židovského původu, obzvlášť takové, kteří pro nenávist a rasové předsudky neměli žádné pochopení. Takovým byl kupříkladu moderátor v rádiu KOA Alan Berg. Ten v tomto příběhu sehrál důležitou, nikoli však naprosto zásadní úlohu. Klasické francouzské kriminální thrillery ukázaly, že velice dobře funguje zápletka ve stylu „dobrý policajt nahání nebezpečného zločince“. A tak máme v Řádu agenta Terryho Huska, který pro žádné „álíb agil“ radikály nemá pochopení.

K tomu, aby takhle koncipovaný thriller správně fungoval, samotná zápletka zpravidla nestačí. Proměnit ji z dobré na výbornou dokáže optimální obsazení. V Nelítostném souboji Al Pacino naháněl Roberta De Nira, v Samurajovi se Alain Delon vyhýbal Françoisi Périerovi, v Americkém gangsterovi Denzel Washington pro změnu Russellu Croweovi. V Příběhu kmotra chtěl Lukáš Vaculík dopadnout Ondřeje Vetchého. V Řádu jdou proti sobě Jude Law a Nicholas Hoult, což jsou rovněž velice silní hráči. První jmenovaný je opravdu vynikající herec, který dokáže ozvláštnit (nejen tím knírem!) i takhle všední postavu jako je policejní vyšetřovatel. Druhý jmenovaný je sice skutečnému Mathewsovi podobný, ale až jednu drobnou výjimku respekt zrovna nevzbuzuje. Ostatně pro ty, kteří jej pamatují jako chlapce z komedie Jak na věc, asi nebude nikdy. Některým bude jistě připadat zajímavé, že někdo, kdo se navenek neprezentuje nijak agresivním způsobem, může mít takové násilnické choutky. Jiní by zase spíše uvítali, kdyby v představiteli hlavního záporáka viděli reálnou hrozbu.

Scény přepadení a ty násilné jsou podány velice naturalisticky. Dají se ovšem spočítat na prstech jedné ruky. Režisér Justin Kurzel zároveň dodává filmu jednak místy artovější kabát (což v jeho případě nepřekvapuje), a jednak ponuřejší atmosféru, což je sice někdy kontraproduktivní, ale na druhou stranu platí, že v kombinaci s faktem, že nejednou nechává vyniknout krajinu, lépe řečeno přírodu, se v Řádu dočkáme i vskutku pozoruhodných záběrů. Několikrát jsem si při sledování vzpomněl na horor Paroží, který se odehrává v Oregonu, zatímco Řád nás zavádí do sousedního státu Washington. Oba počiny se přitom natáčely v sousedních kanadských provinciích, akorát v tomto novějším nenacházíme žádné nadpřirozeno. Nic to však nemění na tom, že Kurzela zajímá zlo v lidech, ať už se tedy jedná nenávistného rasistu (Řád), šíleného střelce (Nitram) či manipulativní Lady Macbeth v jeho verzi Macbetha.

Cílem Řádu není vytvářet nějaké vyloženě originální, inovativní postupy. Po obsahové stránce je vyprávěn spíše oldschoolově a to v žádném případě není špatně.Cílem Řádu není vytvářet nějaké vyloženě originální, inovativní postupy. Po obsahové stránce je vyprávěn spíše oldschoolově a to v žádném případě není špatně. Během vyšetřování a hledání Mathewse má každá scéna svoje dobré opodstatnění a důraznou pointu, což se v kriminálkách (skutečně kriminálkách, protože víme, kdo je viník), ale vlastně ani detektivkách ne vždycky děje. Téměř ve všech scénách je přítomná jistá míra znepokojení, jehož původ vlastně není snadné přesně a jednoznačně určit. Teoreticky ho můžeme označit za fatalismus, neboť prakticky žádná z vedlejších postav si nemůže být jistá tím, že se dříve či později členům Řádu neznelíbí a že ji nebudou chtít terminovat. To se týká nejen svědkyně Bonnie Sue či manželky Terryho kolegy, která navíc není běloška. Zároveň se víckrát stane, že někdo jen mimochodem utrousí velice nosnou myšlenku, která se bohužel dál neprozkoumává. Zato se opakovaně vracíme ke knize Turnerovy deníky, jejíž význam bude vysvětlen jak během samotného filmu, tak v jednom z jeho závěrečných dovětků.

Řád je film, u kterého by nepřekvapilo, kdyby o něm někdo prohlásil, že jde o slabší odvar Kultu hákového kříže, potažmo Svatého boje (2001) s Ryanem Goslingem. Co se tématu extremismu týče, nabízí se taky srovnání se snímkem Baader Meinhof Komplex, nicméně Řád opravdu nemůžeme nazvat dokudramatem, třebaže nás na vícero místech zbytečně informuje o konkrétním datu. Ovšem to rozhodně nesnižuje působivost některých momentů, jako třeba když Mathews učí svého malého synka střílet, nebo když v neonacistickém kostele svým nenávistným proslovem snadno strhne ostatní přítomné na svoji stranu. Tvůrci se sice nevyhnou některým klišé (např. vyprávění zdánlivě nesouvisející historky: tady konkrétně s nasazením volavky do mafiánské rodiny Lucchese), ale dokážou z nich poměrně obratně vybruslit. Řád má svoje menší nedostatky. Celkově vzato je to však velmi kvalitní počin, který naplno ukazuje zrůdnost rasismu.

Mathews si bohužel umí zařídit, aby mu lidi naslouchali.