„Nikdy jsem si nepřál stát se strojvůdcem.“
V rámci Febiofestu byl v Česku uveden Deník strojvůdce, nový film srbského režiséra Miloše Radoviće. V této černé komedii o vlacích a o životě ztvárnil hlavní roli Lazar Ristovski. Tento charismatický srbský herec může být českým divákům povědomý ze své menší role v bondovce Casino Royale, či ze snímku Král zlodějů. Ristovski nedávno navštívil Prahu při příležitosti vydání svojí nové knihy. Autorské čtení a následná autogramiáda se konala v prostorách balkánské restaurace Luka Lu. Ristovski nám vyprávěl, jaké bylo natáčet Deník strojvůdce a jaké projekty ho čekají v budoucnu.
Červený koberec: Deník strojvůdce je film, který se odehrává v prostředí železnic, vlaků a podobně. Přál jste si někdy stát se strojvůdcem? Mnohé kluky to jako malé baví a zajímá, byl to i váš případ?
Lazar Ristovski: Víte, můj otec byl železničář. Nebyl tedy přímo strojvůdce, ale pracoval na železnici. Když jsem byl malý, mluvil vždycky hodně o železnicích. Měli jsme také bezplatné lístky, takže jsem jako dítě často jezdil vlakem. Navíc byl můj otec z Makedonie, tak jsem tam jezdil vlakem každé léto. Ale nikdy jsem si nepřál stát se strojvůdcem nebo železničářem, protože jsem od začátku věděl, jak složitá a komplexní je to práce. Jak jste mohli vidět ve filmu, často se jim v práci stávají nehody, kdy někoho přejedou, i když to není jejich chyba. A z toho důvodu jsem si nikdy nepřál stát se strojvůdcem.
Červený koberec: Jak jste ve snímku Deník strojvůdce točili scény s vlaky?
Lazar Ristovski: Z technického hlediska byly některé scény natáčeny se skutečnými vlaky, ale mnohé jiné byly vytvořeny pomocí animace a počítačů. Když chcete natočit film o vlacích, tak se takovým věcem nedá vyhnout, což producentovi prodraží celou věc. Pro mě, jako pro producenta, to byl jeden ze složitějších projektů, na jakém jsem kdy pracoval.
Červený koberec: Tento film není jen o vlacích, ale je především o vztahu Iliji a Simy, kteří jsou jako otec a syn. Jak se vám natáčelo s mladým hercem Petarom Koraćem?
Lazar Ristovski: Petar není profesionální herec. Vybrali jsme ho přes konkurs a ukázalo se, že jsme učinili dobře, protože ve výsledku vytvořil fantastickou roli. V budoucnosti z něj určitě bude velká filmová hvězda. Takže ta spolupráce byla hezká.
Červený koberec: Je pravda, že strojvůdci zabijí (nechtěně) tolik lidí? Znáte nějaké statistiky?
Lazar Ristovski: Ano, podle statistik každý z nich ve své kariéře přejede minimálně deset lidí. Někdo víc, někdo míň. Moje postava Iliji byla vytvořena podle vzoru jednoho skutečného strojvůdce, kterého přezdívali „šampión“, protože naneštěstí přejel 29 lidí. (smích) Když o tom mluvím, všichni se smějí, i diváci se bohužel smějí této skutečnosti, z jakého přesně důvodu, netuším. Nejspíš je to tak, protože lidé tím od sebe odhánějí zlé myšlenky. To, že se lidé často smějí cizímu neštěstí, je zvláštní a pro komedii paradoxní.
Červený koberec: Co si o práci strojvůdců myslíte?
Lazar Ristovski: Ve filmu můžete vidět, že je to práce, o které se toho moc neví. Všichni si však myslí, že o tom něco vědí. Což znamená, že lidé tuší, že existuje člověk, který řídí vlak, ale tam veškeré vědění končí. Náš film je tak, mimo jiné, velmi zajímavý i v tom, že se diváci o této profesi dozvědí opravdu něco, co o ní nevěděli. Zjistí, jak je to komplexní a stresující práce, jak je komplikované a těžké jí provozovat. Takže samotný příběh funguje dobře i na této úrovni.
Červený koberec: Samozřejmě, není to jen film o vlacích a strojvůdcích, ale i o lidech a mezilidských vztazích. Co je podle vás poslání tohoto snímku?
Lazar Ristovski: Toho jste si hezky všimla. Snímek samozřejmě není jen o strojvůdcích, je o mezilidských vztazích. Je o připravenosti lidí obětovat se pro někoho druhého, jako se moje postava, otec Ilijia, chce obětovat pro svého syna. Je to film, který vypráví o odpuštění a o ochotě odpustit. Práce strojvůdců je zorganizovaná tak, že žijí vedle železniční dráhy, často se tak stane, že někdo někoho přejede. Ve filmu říká jedna z postav: „Já jsem přejel svojí vlastní babičku“. Ilija zase svým přátelům přejel syna. Bohužel se to děje, ale ta jejich pohotovost, to že i nadále žijí spolu a vedle sebe, to ukazuje tu hezkou lidskou vlastnost odpouštění.
Červený koberec: Toto není vaše první spolupráce s režisérem Milošem Radovićem, bylo to v plánu? Plánujete spolu něco dalšího?
Lazar Ristovski: S Milošem jsme udělali tři filmy, ve kterých jsem vždy hrál hlavní roli. Tolik si ale při tom kreativním procesu lezeme na nervy a štveme jeden druhého, že si vždycky po každém natáčení říkáme, že už spolu nebudeme nikdy pracovat. Naštěstí pro nás se však ta spolupráce opakuje a já doufám, že spolu vytvoříme ještě nějaký film.
Červený koberec: Trochu na druhou stranu, co si myslíte o současné srbské kinematografii?
Lazar Ristovski: Vytvořit film je těžké všude na světě. Vždycky je složité dát dohromady dostatečný rozpočet. V Srbsku je to tím komplikovanější, že nemáme ve fondu moc peněz pro kinematografii. Ale už jsme se s tím naučili určitým způsobem pracovat. Vynahrazujeme si to jinými dovednostmi. Například Deník strojvůdce by nikdy nevznikl, kdyby mi nepomohly srbské dráhy. Jak se říká, pomoc přátel je vždycky vítaná. Uzavřel jsem s dráhami dobrou dohodu, ony nám pomohly a film byl natočen. Jinými slovy je na tom srbská kinematografie víceméně podobně jako kinematografie ostatních zemí bývalé Jugoslávie. Není to jednoduché, ale umíme si poradit.
Červený koberec: Co plánujete do budoucna? Teď vám vyšla kniha.
Lazar Ristovski: Čím dál tím víc se stahuju do ústraní a samotářství. Z toho zjišťuju, že bych chtěl více psát. Myslím, že literatura je to, čím se budu dále v budoucnosti zabývat.
Červený koberec: Jak se vám líbí v Praze? Jste tu poprvé?
Lazar Ristovski: Ne, byl jsem v Praze už několikrát. Poprvé jsem Prahu navštívil před mnoha lety při natáčení snímku Underground režiséra Emira Kusturici. Pak jsem tu natáčel drama Král zlodějů s českým režisérem Ivanem Fílou. A něco málo do bondovky Casino Royale. Takže Prahu vnímám tak nějak jako svoje město, Čechy vidím jako velké přátele srbského národa, a kvůli tomu se tu cítím jako doma.
