Recenze filmů

Donšajni – recenze


„Já vlastně operu nemám rád.“

 

Oscarový režisér Jiří Menzel se po sedmi letech vrací na plátna kin s prostopášnou komedií o vášni k životu, hudbě a k ženám.“, takto zní úvodní věta oficiální synopse, která popisuje snímek Donšajni. Jestli Jiří Menzel (nejen režisér, ale i scénárista v jedné osobě) dostojí těmto slovům, se můžeme přesvědčit na vlastní kůži již nyní v kinech u nás i na Slovensku.

Donšajni se odehrávají v operním prostřední jednoho malého městečka. Ústřední postava a vypravěč Vítek (Jan Hartl) nám popisuje nejen strasti, které provázejí nacvičení opery oper, Mozartova Dona Giovanniho, ale i jeho nekonečné milostné eskapády s jeho svěřenkyněmi. Tomuto sukničkaření s operní árií na rtech konkuruje (konkuroval) umělec Jakub (Martin Huba), který se po několika desítkách let vrací na místo, kde započala jeho velká kariéra pěvce i svůdníka. Hlavní ženskou postavu, trochu svéráznou učitelku hudby Markétku si zahrála Libuše Šafránková, jež umí vypadat jako opravdová dáma i ve chvíli, kdy ji posílají na kobereček k psychologovi.

Mluvit o nějakém propracovaném ději, nemá vůbec cenu. Každá z postav se šťourá ve své ulitě a pouze Vítek za pomoci nelogických berliček (pokud tedy zrovna neosahává ňadérka a nepodává své aktuální oběti zbrusu nový zubní kartáček) popostrkuje své svěřence kupředu. Jakmile ustane hrát hudba, přestane se zpívat a dojde na dialogy, vyvěrá na povrch další problém. Při poslechu rozhovorů a monologů vás budou bezesporu napadat slova jako nepřirozenost, umělohmotnost…

Největší problém Donšajnů je humor.Snímek nabízí velkou řádku dobrých herců, slabších herců, ale i neherců. Velká škoda je, že větší prostor nedostala například Ivana Chýlková. O milé osvěžení se postaral talentovaný Jiří Hájek ztvárňující barytonistu Lea nebo Máša Málková jako zlobivá Amálka. Setkáme se tu i s takovými, kteří by se měli poučit z přísloví „Ševče, drž se svého kopyta“. Taťána Kuchařová je hezká holka, která by se měla věnovat chůzi po molu. I když role pojmenovaná „Dívka, za kterou stojí se ohlédnout“ by mohla být vrcholem její herecké kariéry.

Největší problém Donšajnů je ale humor. Prezentují se jako prostopášná komedie, ale příležitostí k smíchu je v ní opravdu poskrovnu. Lehce přes 100 minut se neuvěřitelně táhne a vyčpělé vtipy, jako je praskající sklenička či narážky na předchozí Menzelova díla, jsou kulantně řečeno rozpačité.

Donšajni hned v úvodu nadhazují, že dobrý film má končit svatbou. Co myslíte, jak se snímek vypořádá s touto narážkou? Nebojte, prozrazovat to nebudu, ale (ne)těšit se můžete na opravdu pestrý guláš, který neví, jestli chce rozplakat, pobavit nebo poučit.

Usmívat se a mávat.

Na opeře je nejlepší ten výhled.

Někdy je hold lepší mlčet.

Shrnutí

Donšajni hned v úvodu nadhazují, že dobrý film má končit svatbou. Co myslíte, jak se snímek vypořádá s touto narážkou? Nebojte, prozrazovat to nebudu, ale (ne)těšit se můžete na opravdu pestrý guláš, který neví, jestli chce rozplakat, pobavit nebo poučit.

Hodnocení 25%
Hodnocení čtenářů
3 % dle 24 čtenářů
3


1 komentář on Donšajni – recenze

Napsat komentář