Je to až podivné, ale v dnešních časech lze také natočit příběh o terorismu, v němž není třeba vidět ani práci špičkových agentů, ani satiru na roli médií, dokonce ani mezihvězdné koráby. Kauzy mimořádných rozměrů mohou začít třeba střelbou ve španělském nočním klubu…
Počínaje obludným zločinem rozebíhají každý po svém vyšetřování jednak soudkyně Chacón (Helena Miquel), jednak především osamělý policista Santos Trinidad (José Coronado), ještě daleko méně sympatický a temnější noirový postrach kriminálníků, než by očekával otrlý čtenář pulpových detektivek. Santos po vzoru svých jiných filmových kolegů nedisponuje vnitřním monologem a detaily z jeho života jsou nám naservírovány skoro až na konci, takže nám – navzdory jeho slabostem – nepřipadá, že by měl nějakou lidskou tvář.
Nezřetelná zápletka houstne.Podobná neurčitost se táhne i příběhem. Je pravda, že neúměrně často není úplně jasné, o co přesně se Santos v danou chvíli snaží a tudíž, jak zapadá do celkového rámce ta, či ona scéna. Není to zas tak podstatná vada, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ať už se podíváme na noční život v Madridu, nebo na pátrání ve dne, prostředí zůstává atraktivní. Pořád se něco děje, nezřetelná zápletka houstne, jak je odhalován vražedný plán a zpravodajství filmového světa zakomponovává do příběhu události, v nichž tušíme předzvěst cíle konspirace. Santos opravdu nic moc neokecá, na to tu máme Chacón a její tým, kteří naopak zaostávají v oblasti akce.
Vyústění filmu je v něčem stylové, v něčem zdrcující a v něčem trochu těžké k překousnutí. Jenže na snadná a 100% vítězství není radno věřit.
Klidné rozjímání Svaté Trojice.
Facka v lepším případě, zatykač v horším.
„Já za pravdu nehořím, ja ji pálím.“
Vyústění filmu je v něčem stylové, v něčem zdrcující a v něčem trochu těžké k překousnutí. Jenže na snadná a 100% vítězství není radno věřit.