Recenze: Po večerce láká na Polívku v ešusu i Okoř u táboráku

Jak vyhořelý manažer na táboře ke štěstí přišel.

Když venku teploměr přesáhne dvacet stupňů a v obchodech se objeví akční letáky na brikety a špekáčky, tuzemští režiséři dostanou neodolatelnou touhu natočit „hřejivou letní komedii“. Recept je obvykle stejný: vezme se nějaká česká díra, hrst populárních herců, přimíchá se trocha té nostalgie po dobách, kdy bylo máslo a pivo levnější, a celé se to zalije prosluněným vizuálem. Novinka Po večerce do tohoto žánru zapadá jako dobře zatlučený stanový kolík. Je to neškodná, odpočinková rodinná záležitost, která nikoho neurazí, nikoho nepopudí, ale bohužel ani v nejmenším nepřekvapí.

Polívka ho hraje jako sympatického kluka, který sice momentálně vůbec neví, co se životem, ale k táborovému prostředí nemá odpor, sám sem koneckonců jako kluk jezdil.Ústřední zápletka sází na ohraný motiv: hlavní hrdina z města je pod záminkou vylákán na venkov, kde najde smysl života v poctivé práci. V tomto případě Kráťa (Vladimír Polívka) je vyhořelý manažer, v jehož očích už nebliká ani ta nejmenší jiskra radosti z práce pro korporát a nekonečného tlaku na výkon. Tenhle městský kluk odjede šéfovat zchátralému letnímu dětskému táboru. V tu chvíli podvědomě očekáváme klasické schéma, kdy zmlsaný kravaťák poprvé v životě vidí kadibudku, štítí se hmyzu, neumí napíchnout buřt na klacek a místní venkované se mu zpoza plotu hlasitě smějí. V tomto ohledu však scénář příjemně překvapuje. Kráťa totiž není karikatura městského snoba. Polívka ho hraje jako sympatického kluka, který sice momentálně vůbec neví, co se životem, ale k táborovému prostředí nemá odpor, sám sem koneckonců jako kluk jezdil. Místo hysterických záchvatů nad nedostatkem signálu a absencí flat white kávy sledujeme muže, který v manuální práci a organizaci dětského chaosu postupně nachází ztracený smysl života. Polívka hraje civilně a divák mu tu postupnou proměnu a návrat chuti do života docela věří, i když jeho postava je definovaná snad jen oním vyhořením a dávnou láskou, která tu znovu vzplane. Kráťa nejspíš za posledních dvacet let nepotkal v Praze ani jedinou ženu, která by o něj stála, což je s jeho vizáží (a úspěšnou kariérou) totální sci-fi. Ale budiž.

Jakmile se však Kráťa zabydlí, film začne neúprosně sekat jedno scenáristické klišé za druhým. Do cesty se mu staví personál tábora v čele s Cyrilem (Václav Neužil), podivínem, který na funkci hlavního vedoucího aspiroval celé roky. Proč tolik stojí o funkci, která je důležitá jen dva týdny v roce, je záhadou. Neužil je herec s obrovským komediálním talentem a jeho Cyril je správně vyšinutý, ale naráží na zásadní problém: scénář mu nedává do ruky dostatečnou munici. Nejsou tu žádné intriky ani naschvály a Neužil tak v některých momentech působí až křečovitě, protože se snaží vykřesat humor z ničeho. Skutečný konflikt pak nastává s příjezdem hygienické kontroly. Na scénu vstupuje Anežka (Eva Podzimková), Kráťova dávná táborová láska, která nyní žije s Karlem (Stanislav Majer), Kráťovým úhlavním rivalem z dětství. Majer zde dostal nevděčnou roli ztělesnění zlého kapitalisty. Karel je mocný podnikatel, který chce místo tábora vytvořit projekt, co mu bude sypat hromady peněz. Film tak rozehrává nesmírně naivní souboj: na jedné straně stojí bezohledný boháč v drahém autě, na straně druhé poctiví táborníci s ponožkami v sandálech, kteří reprezentují čistou lidskou dobrotu. Poselství filmu je jasné, dobří lidé přece o peníze nestojí, peníze kazí charakter a nejšťastnější jste tehdy, když přimějete děti k úsměvu, i když vám zatéká do stanu a večeříte fazole z konzervy. 

Jestli něčím film Po večerce vyloženě trpí, pak je to absence humoru, který by měl šanci zkultovnět. Nečekají nás žádné třeskuté hlášky, které si budeme s přáteli citovat cestou z kina. Humor je zde velmi jemný, občas hraničící s banálností. Sem tam sice nějaké dítě plácne docela vtipnou poznámku, ale to je na celovečerní komedii zoufale málo. Nejbizarnějším scenáristickým úletem je však hašteření mezi fanoušky Sparty a Slavie. Tento mikrokonflikt spolu na táboře vedou Cyril a místní kuchař, kterého hraje Jaroslav Plesl. Celá tato fotbalová vložka do celkové pohodové atmosféry absolutně nezapadá.

A co samotné děti na táboře? Hned v úvodu jim jsou nemilosrdně zabaveny mobily. A světe div se, moderní mládež se během několika hodin adaptuje, nepropuká u ní abstinenční šok a začne se chovat naprosto normálně, běhat po lese a nadšeně zpívat Okoř u táboráku. Zda by takto radikální detox v reálném světě prošel bez asistence dětského psychologa a žalob rodičů, je sice vysoce diskutabilní, ale pro potřeby filmu to berme jako funkční zkratku. Můžeme zatím v klidu nostalgicky vzpomínat, jak je to na táboře fajn. Právě nostalgie je tou největší zbraní, kterou Po večerce disponuje. Snímek funguje jako deka, do které se můžeme zabalit a dojet si na vlně vzpomínek pro své vlastní zážitky z mládí. Noční bojovky v temném lese, strach z vedoucích, zpívání u praskajícího ohně, vůně kouře v oblečení, opékání buřtů a nesmělé první lásky, to všechno ve filmu je a funguje to jako spolehlivý spouštěč emocí. 

Snímek nijak nevybočuje z řady, nepřináší žádné formální ani obsahové inovace a ze všeho nejvíc se bojí jakéhokoliv risku. Vše je stoprocentně předvídatelné od úvodních titulků až po závěrečné objetí. Na druhou stranu, film diváka neurazí žádnou vyloženou tupostí nebo vulgárním humorem, což v kontextu českých komedií také není úplně samozřejmost. Pokud chcete zavzpomínat na svá vlastní táborová léta a potěšit se pohledem na plejádu známých českých herců, nečekáte zázrak, ale jen odpočinek, jako únik od reality všedních dnů to vlastně stačí.

„Pojďme si to rozdat… ve vázání uzlů!“

Bizarní postavičky nechybí, ale snímek je nedokáže využít.

„Ach, ta mládež…“