Recenze: Dvě tváře zločinu patří Robertu De Nirovi

Splňuje tahle na Netflixu dostupná gangsterka, v originále nazvaná The Alto Knights, všechna velká očekávání?

Zmíněná herecká legenda se v daném žánru cítí jako ryba ve vodě. A velké ryby tentokrát ztvárňuje hned dvě. Vito Genovese a Frank Costello byli kamarádi prakticky už od dětství. Později se scházeli v New Yorku v klubu pojmenovaném Alto Knights, neboť se dali na mafiánskou dráhu zločinu. Oba mají rozdílné povahy. První jmenovaný je prudší, zbrklejší. Druhý je rozvážný a přemýšlí o možných důsledcích svých rozhodnutí. V době, kdy Frank šéfuje, se Vito rozhodne, že bude nejlepší, když půjde jeho kamarád „spát s rybama“, aby se sám mohl chopit moci. Na první pohled fatální průstřel Frankovy hlavy se však ukáže býti jenom život neohrožujícím škrábnutím. Přejít tuhle událost mávnutím ruky by v prostředí organizovaného zločinu byla chyba. Takže se nabízí otázka, jaké z toho budou vyvozeny konkrétní důsledky.

Gangsterky patří k divácky nejvděčnějším žánrům, což má několik důvodů. Řada filmových příspěvků do něj se nesmírně povedla, avšak nade všemi ční vlastně celá trilogie Kmotr, jejíž součástí byl také Robert De Niro, jenž si v ní shodou okolností zahrál i postavu se stejným křestním jménem. Vito Genovese opravdu památně na stříbrném plátně dosud zvěčněn nebyl – na rozdíl do Franka Costella, jehož hraje například Jack Nicholson ve Skryté identitě. Dvě tváře zločinu nechtějí kopírovat Kmotra (ačkoli hudba na něj v jeden moment přeci jenom nechává vzpomenout) a naštěstí se ani nechtějí vydávat cestou, kterou opakovaně razil Martin Scorsese, přestože scénář napsal Nicholas Pileggi, který má shodou okolností na kontě Mafiány a Casino. Nic to však nemění na tom, že jestli tenhle počin věhlasného Barryho Levinsona něco zásadně postrádá, bude to jednoznačně dobová atmosféra 50. let minulého století!

Režisérova filmografie je pozoruhodně pestrá a s Robertem De Nirem rozhodně nespolupracuje poprvé.Režisérova filmografie je pozoruhodně pestrá a s Robertem De Nirem rozhodně nespolupracuje poprvé. Jenže tentokrát se nemůže opřít o dobrý scénář, protože ten skáče téměř doslova „od čerta k ďáblu“, přičemž zvláště ve druhé polovině se často ptáme, proč musíme sledovat scény s takhle nezajímavým obsahem, když se konkrétně v případě Genoveseho a Costella nabízela možnost se vydat zajímavějším směrem? Kupříkladu u prvního jmenovaného by bývalo bylo zajímavější se zaměřit na jeho podporu fašistického diktátora Benita Mussoliniho či na jeho vazby s Luckym „Štístkem“ Lucianem.

Místo toho sledujeme třeba Vitův spor s manželkou Annou (Kathrine Narducci), který se dal čekat, protože bylo od začátku jasně znát, že nebude věrná jako Frankova žena Bobbie (Debra Messing). Dojde taky na Frankovo rozhodnutí dobrovolně vypovídat před vyšetřovací komisí. Tyhle scény vystupují, jelikož výjimečně jdou do větší hloubky, nicméně takový Marco Bellocchio natočil podobné v Prvním zrádci o poznání poutavěji. Dvě tváře zločinu v podstatě vedle nedobré dramaturgie, jejíž vrchol nastává při vyprávění zbytné historky o mormonech, do značné míry sráží právě nevhodné postavení kamery, kvůli kterému pak i důležité momenty postrádají větší intenzitu.

Obsazení Roberta De Nira do rolí obou mafiánských bossů bylo Irwinem Winklerem, pětadevadesátiletou producentskou legendou (podepsanou třeba taky pod Rockyho sérií), odůvodněno tím, že jsou prakticky „oběma stranami téže mince“. Ale když máte před kamerou jednoho z největších herců všech dob a nabídnete mu dvě protikladné úlohy, musí v nich mít co hrát. Frank je hlavní figura a dostává se do situací, u kterých jeho představitel opravdu musí předvést něco ze svého vytříbeného hereckého umu, zatímco Vito je navzdory své impulzivnosti natolik nedobře napsaná postava, že by se patrně vůbec nic nestalo, kdyby jej ztvárnil i neznámý herec.

Dvě tváře zločinu zkrátka nebudou projektem, ke kterému by se chtěli příznivci a příznivkyně Roberta De Nira opakovaně vracet. I proto, že slavný mafiánský meeting v Apalachinu je nesmyslně rozkouskovaný a sestříhaný do pomalé, neospravedlnitelně dlouhé sekvence, která zcela postrádá tempo a rytmus. Předtím byl přitom v nejednom případě zvolen opačný extrém, kdy pasáže byly zbytečně dynamické. Nenajít klíč k optimálnímu odvyprávění gangsterky, jejíž příběh se navíc odehrává 70 roků zpátky, je docela mrzuté a přivádí to k otázce, že se možná chtěl Barry Levinson „modernějším“ zpracováním zavděčit mladším divákům. Ve čtyřiaosmdesáti se už samozřejmě řadí k velmi zkušeným tvůrcům, přesto ponechává některé svoje režijní postupy bez vysvětlení, což se o dvanáct roků staršímu Clintu Eastwoodovi nestává. Ne, tenhle film opravdu nebude patřit k Levinsonovým nejzdařilejším. Na rozdíl od Bugsyho, ve kterém se rovněž objevuje postava Franka Costella, jehož si zahrál Carmine Caridi, který se stal historicky prvním vyhozeným členem Akademie filmového umění a věd, protože neoprávněně poskytoval třetím stranám kopie filmů určených výhradně pro hlasující. To ale není mafiánská praktika.

Ač to může znít trochu zvláštně, Frank všechno myslí v dobrém.