Kdo by se nechtěl začíst do událostí, kterými si prošla jedna z největších hereckých legend?
Letos oslavil 86. narozeniny. Do důchodu se ale zatím stále nechystá, byť se dá podotknout, že podobně jako Sylvester Stallone a Bruce Willis přehodnotil výběr svých rolí, resp. možná bere všechno, co mu nabídnou. Ani ne proto, že by byl ve finanční tísni, protože tu už snad překonal. Spíše se jedná o stejný důvod, z jakého se i o deset roků starší Clint Eastwood třeba přeci jen ještě odhodlá k natočení dalšího celovečeráku, jelikož ví, že by neměl chtít přestat a stát se v pravém slova smyslu důchodcem. Na herectví je skvělé, že se mu lze věnovat po osmdesátce nebo klidně i po devadesátce (viz Pacinův parťák z prvního a druhého Kmotra Robert Duvall nebo Jiřina Bohdalová, ačkoli ta s Pacinem ve stejném filmu nehrála, resp. zatím nehrála), protože i takové postavy se ve filmech objevují a je dobré pro ně najít vhodné představitele a představitelky. Pokud tedy nechcete ty mladší nechat sedět hodiny v maskérském křesle.
Každopádně, mnohé osobnosti, když vyprávějí o svém životě, začínají dětstvím. Al Pacino pochází z New Yorku a „Velké jablko“ ve 40. a 50. letech minulého století bylo rozhodně místem, kam se vyplatí se podívat. Nedá se napsat, že by si mohl užívat zcela bez starostí, nicméně měl kolem sebe lidi, kteří jej dokázali držet od potencionálně značných problémů. Kamarádi Bruce a hlavně Cliff na tom v tomto směru byli trochu jinak. Dojde na první úspěchy na divadle, ovšem naplno prorazit se mu taky nepodařilo hned. Nicméně šel tomu naproti. Je pravda, že lidí, kteří se tehdy chtěli stejné profesi věnovat, nebylo tolik jako dnes. Ale pokud se chtěl člověk prosadit, musel doopravdy mít talent a ideálně taky píli k tomu. Jinak neměl šanci. Zatímco dnes se ani tolik nehraje na herecký um jako na charisma a počet sledujících na sociálních sítích.
Bývá nepsaným pravidlem, že když někdo, kupříkladu fotbalista, zveřejňuje svoji autobiografii okolo třiceti (což z víc úhlů pohledu nedává nejlepší smysl), málokdy nabídne zcela otevřenou zpověď. Kdežto osobnost, která toho už má hodně za sebou, se nezdráhá sdílet detaily. Dokonce velmi detailní detaily, které jsme snad ani nepotřebovali. Na druhou stranu, konkrétně Al Pacino se mohl daleko víc rozepsat o jednotlivých rolích a filmech, včetně těch méně známých, které mnohdy jenom naťukne. Jeho kariéra přece není jenom Michael Corleone, Tony Montana, Carlito Brigante a Vincent Hanna. Jeho celkový počet rolí se blíží k číslu 80. A když pomineme ty sedmdesátkové, kterým ten prostor na stránkách dává vesměs dostačující, určitě mohl napsat víc minimálně o titulech Frankie & Johnny, Krycí jméno Donnie Brasco, Ďáblův advokát, Insider: Muž, který věděl příliš mnoho, Vítězové a poražení, S1m0ne (v době rozrůstající se AI velmi aktuální, přesto v médiích málo citovaný), Test, Oprávněné vraždy, Manglehorn, Irčan a samozřejmě Vůně ženy, protože – ač se to stále zdá neuvěřitelné – Oscara dostal jenom a pouze za ni.
Díky své profesi se Al Pacino mohl setkat s řadou vlivných osobností, z nichž Marlona Branda nevyjímaje. A ve světě stříbrného plátna nenajdeme mnoho dalších jmen, která by tolik přitahovala pozornost, přestože už více než dvacet roků nejsou mezi námi. Brandovské historky vždycky stojí za to. A Sonny Boy (tahle přezdívka daná od matky samozřejmě bude vysvětlena) to dobře ví, takže některé přidá. Ovšem úplně největší vliv na něj měl kamarád Charlie Laughton, se kterým se radil de facto o všem. Prakticky z celé knihy navíc sálá vděčnost a pokora, což jsou pojmy, které řadě hollywoodských herců a hereček nejsou cizí (ačkoli výjimky by se pochopitelně našly), protože si dovedou vážit toho, že se v těžké konkurenci dostali nejdál, co to jde. Zároveň vědí, že existují tací, kteří čekají, až udělají chybu, aby je mohli nahradit. Fakt je, že zrovna Al Pacino patří na seznam těch, kteří jsou nenahraditelní. A taky nutno dodat, že se tenhle seznam docela zužuje.
To, že odmítnul roli Hana Sola ve Star Wars, se dá pochopit, protože fenomenálnímu úspěchu vesmírné opery George Lucase tehdy nevěřil snad ani sám George Lucas. Ovšem Bernardo Bertolucci, Gillo Pontecorvo, Ingmar Bergman či Federico Fellini určitě byli režiséři, v jejichž počinech by Al Pacino jednak měl, co hrát, a jednak by s nimi nepochybně dokázal najít společnou řeč. Jenže je všechny odmítnul. Proč? I na tuhle otázku v těchto pamětech najdeme odpověď. Sám se také přesunul za kameru, leč jeho projekty nevešly v tolik široké povědomí. Na rozdíl od těch dvou, které režíroval nikoli rival, nýbrž kamarád Robert De Niro (Příběh z Bronxu, Kauza CIA). A když jsme v tomto odstavci vzpomněli na skvělé režiséry, v žádném případě nebude od věci zmínit, že v knize je v jeden moment v jisté velice pozoruhodné souvislosti citován i Miloš Forman.
Sonny Boy jsou paměti, které na první pohled můžou trochu budit nedůvěru nízkým počtem stran (286), protože tušíme, že víc než osm dekád dlouhý život se do nich bude vtěsnávat jen velmi složitě. Ačkoli pouze o málo starší Anthony Hopkins nebyl ve své biografii Vedli jsme si dobře, hochu o mnoho obšírnější. Nejen v závěru, ale i na několika delších místech se nachází takové filozofické zamyšlení, a to nejen o herectví, ale třeba o smrti. To vlastně dost souvisí, protože herci na jevišti nebo před kamerou umírají často. Zvláště tedy ti, kteří se věnují především dramatu, což pro Ala Pacina platí, byť v jeho filmografii najdeme taky komedie. Tak věřme, že i v tomto žánru natočí ještě nějaký významný titul, protože kupříkladu jen ta krátká společná scéna s Bradem Pittem a Leonardem DiCapriem v Tenkrát v Hollywoodu potvrdila jeho výjimečnou všestrannost. Ze zmíněné podívané v re
