[singlepic id=4342 w=200 h=200 float=left]Ženy, které milují ženy.
Lesbické milenky z Francie si podmanily festival v Cannes a zařídily si tak neocenitelné entrée. Koncem měsíce se i Češi mohou podívat na odvážnou romanci, již režisér Abdellatif Kechiche natočil podle komiksové předlohy od Julie Maroh.
Není těžké poznat, proč si tolik lidí oblíbilo vztah mezi Adéle (Adéle Exarchopoulos) a Emmou (Léa Seydoux). Nestává se často, aby jakýkoliv film ukazoval homosexualitu nejen jako normální způsob životy pro ty, kteří se s ní narodili, ale i jako cestu k soužití spřízněných lidí, ba dokonce prostředek k líčení vášnivě ztvárněné láskyplnosti. Ano, hypotetického diváka nemravu skutečně nadchne několik explicitních scének, které se pohybují na hraně vkusu, ale ty naštěstí nejsou Kechicheho uměleckým vrcholem.
Rozeberme si to ovšem pěkně po pořádku. Pro každou lásku jsou třeba (alespoň) dva a každý milostný příběh je natolik kvalitní, jak upřímně ho dokáží obě strany prožít a demonstrovat. Exarchopoulos a Seydoux jsou mimo postelové záběry schopny působit duchaplně, čímž prohlubují obraz své zamilovanosti a nemusíme se tak „spokojit“ pouze s intenzivními explozemi citů a chtíče. Kechiche si je vědom mistrovství svých hereček v oblasti výrazů a zachycuje je v detailu jejich mikrosvěta. Jiné postavy sice jen problesknou, ovšem jejich představitelé vždy dobře naloží s vyhrazeným časem.
Režisér změnil původní závěr komiksu.Většina ze tří hodin tak díky formě snímku uplyne jako nic. Potíže s obsahem vycházejí najevo, jakmile se posuneme v čase do doby, kdy se Emma stále víc prosazuje jako ambiciózní umělkyně, zatímco Adéle má typičtější ženskou úlohu učitelky v mateřské školce. Režisér změnil původní závěr komiksu, přizpůsobil si ho svým politickým názorům a dostal do něj společenské a partnerské konflikty.
V tu dobu nám možná přijde na mysl úvaha, čím je tento střet odlišný od jakékoliv jiné umělecky podané historie hroutícího se vztahu. Podobně jsem se kdysi ptal v souvislosti s jiným lesbickým filmem – Děcka jsou v pohodě. Nicméně tam se děj odehrával alespoň v zajímavém rodinném kontextu. Zde ke konci vyprchává jak kouzlo hrdinek, tak jedinečnost jejich zmírající lásky, neboť na samotnou homosexualitu jsme si již zvykli (a brzy ze snímku zmizí všichni, kteří by na ní viděli něco zvláštního).
Snímek je proto nejzajímavější během fáze Adélina „zasvěcování“ a coming outu. Ve chvíli, kdy ji překoná, začne se bezcílně potácet.
„Můj milý deníčku! Budeš první, kdo se o mně cosi dozví…“
[singlepic id=6004 w=400 h=300 float=center]
No tak! Nikdo vás nechce vidět jen vzdychat a koulet očima.
[singlepic id=6010 w=400 h=300 float=center]
Duhové vlaječky naznačují, že děvčata splývají s davem.
[singlepic id=6006 w=400 h=300 float=center]
Většina ze tří hodin tak díky formě snímku uplyne jako nic. Potíže s obsahem vycházejí najevo, jakmile se posuneme v čase do doby, kdy se Emma stále víc prosazuje jako ambiciózní umělkyně, zatímco Adéle má typičtější ženskou úlohu učitelky v mateřské školce. Režisér změnil původní závěr komiksu, přizpůsobil si ho svým politickým názorům a dostal do něj společenské a partnerské konflikty.
