Janu Potměšilovi přinesl Ježíšek z Tuzexu vysněnou autodráhu.
Týden se s týdnem sešel a vy se tak můžete začíst do čtvrtého článku ze série rozhovorů s herci a tvůrci filmu Bony a klid 2. Tentokrát jsme si popovídali s divadelním i filmovým hercem Janem Potměšilem, který věří, že se musíme naučit vzít otěže do vlastních rukou a svoji práci dělat nejlépe, jak umíme. Zavzpomínal také na premiéru snímku Bony a klid z roku 1987, kterou si náramně užil.
Červený koberec: Původní film Bony a klid se odehrával v tehdejším totalitním Československu. Jaký máte na tento režim, který vlastně vygeneroval bony, názor?
Jan Potměšil: S tehdejším režimem jsem zásadně nesouhlasil. Měl jsem touhu, aby ten režim skončil. A když jsem se setkal s režisérem Vítem Olmerem a kameramanem Ottou Kopřivou, tak jsme se stali takovými jakoby spiklenci, protože jsme točili film o praktikách v rádoby socialistickém státě, kde panovaly kapitalistické poměry. Věděli jsme, že tento film režim nechce, že ho v podstatě nahlodáváme, ale přesto to prošlo. Velkým úspěchem bylo, že Ondřej Soukup získal od kalifornské skupiny Frankie Goes to Hollywood souhlas za symbolický honorář k použití jejich skladeb ve filmu Bony a klid. Na premiéře byl zvuk v profesionální kvalitě, v surroundu, takže to byl neuvěřitelný zážitek.
Červený koberec: Bylo spravedlivé, že měli k zahraničnímu zboží přístup jenom někteří?
Jan Potměšil: To bych nerad hodnotil, zda to bylo nebo nebylo spravedlivé. Podle mě to byla reakce na to, že zboží prostě nebylo. Byla to improvizace, jak obejít striktní režim, abychom se kontaktovali i s jiným světem. Svým způsobem to bylo dobrodružné a člověk se musel snažit, aby něco získal. Ale přitom nedůstojné i nebezpečné. Na černém trhu jsme sháněli desky skupin, které u nás byly zakázány. Stejně tak literatura. Nesvoboda přinesla potřebu aktivního přístupu získávání hodnot.
Červený koberec: Když vezmeme dnešní snadný přístup ke zboží a skoro nemožný přístup v minulosti. Jak si myslíte, že to ovlivňuje člověka? Jeho morálku?
Jan Potměšil: To je správná otázka. Po určité euforii, které nastala po uvolnění obručí, jež nás tiskly, nastala svobodná volba. Musíme se s tím naučit zacházet, naučit se, co je správnější. Udělat si nějaký žebříček hodnot. Každý z nás je strůjcem svého příběhu a záleží pouze na nás, zda se přikloníme k tomu dobrému nebo k tomu temnějšímu. Uvedu banální příklad. Je na nás, když přijdeme pozdě do práce, že zaspíme, tak jestli budeme lhát, že se nám něco přihodilo nebo se prostě přiznáme. I když bychom chtěli teď všechno mít, protože dříve nám bylo všechno diktováno, tak se s tím musíme naučit pracovat. Člověka vlastně to předchozí období ochromilo, zploštilo. My se teď ale musíme naučit vzít otěže do vlastních rukou. Jak vychováme naše děti, kam pojedeme, co čteme, záleží pouze na nás. Svoji práci ale musíme dělat, jak nejlépe umíme, ať již děláme cokoliv.
Červený koberec: Když se zaměříme přímo na film Bony a klid 2, co Vás přimělo přijmout roli v pokračování?
Jan Potměšil: Já jsem byl svědkem, účastníkem několika pokusů o to, aby se další film natočil. Už jsem byl několikrát kontaktován. Ale příběh byl na vodě a bez lidí, kteří pracovali na Bony a klid z roku 1987. Po řadě let jsem se potkal s Vítem Olmerem, který měl chuť do pokračování, získal práva a pustil se do psaní scénáře. V tu chvíli jsem věděl, že se chci zapojit. Vloni v srpnu jsme se všichni setkali, dostali scénář… a dočkali jsme se tak smysluplného počátku.
Červený koberec: V posledních letech je trend točit trilogie. Pustil byste se do pokračování?
Jan Potměšil: Podle mě to není jednička a dvojka. Je to film odehrávající se po 25 letech. Film v jiné době, v jiném prostředí a v podstatě s jinými lidmi. Jsem moc zvědavý, kam se postavy za tu dobu posunuly. Kdyby se jednalo o dvojku nebo trojku, musela by být natočena 2, 3 roky po předchozím snímku.
Červený koberec: Co bude s Martinem? Bude zlý nebo hodný?
Jan Potměšil: Nechci prozrazovat, ochuzovat diváky o překvapení. Příběh se přemostí, postavy vidíme až poté, co je pustí z vězení. Co se s nimi stalo? Každý se dostává do jiných pozic. Uvidíme zase zloduchy? Nebo se úplně obrátí a půjdou jinou cestou? A to je právě na tomto filmu to nejpoutavější.
Červený koberec: A poslední otázka, co jste si Vy osobně koupil za bony, tuzexové poukázky?
Jan Potměšil: V dětství jsem chtěl jednu autodráhu, která se mi v Tuzexu strašně líbila. Rodiče mě rok a půl napínali, že je to moc drahé. Ale jednou na Vánoce mi ji Ježíšek přinesl. A to byla radost. A za bony.
