Alice Nellis nevěří na konkrétně vypadající andělské bytosti.
Ve čtvrtek 9. října 2014 vstoupilo do českých kin drama Andělé všedního dne, které Alice Nellis natočila na motivy stejnojmenného knižního bestselleru Michala Viewegha. Při této příležitosti jsme režisérce položili několik všetečných otázek. Dozvěděli jsme se tak, jak vlastně vznikla podoba čtveřice filmových andělů, jak se Vojta Dyk popral s make-upem i jak se točí tzv. „stop záběry“.
Červený koberec: Proč jste sáhla po předloze Andělé všedního dne od Michala Viewegha?
Alice Nellis: Přinesl mi ji producent Rudolf Biermann, protože dlouhodobě spolupracuje s Michalem. Nejdříve mě v podstatě oslovili jako dramaturga a posléze se to tak vyvinulo, i s Michalovou nehodou, že přišli s nápadem, jestli bych finální režijní verzi nenapsala já a film nenatočila.
Červený koberec: Mohla byste v krátkosti film přiblížit?
Alice Nellis: Film je o jednom dnu v Nuslích. My na jeho začátku víme, že večer hlavní představitel zemře a spolu s anděly se snažíme zmapovat jeho život. Snaha zvláštních bytostí je, ne jeho osud změnit, ale pomoct mu uzavřít co nejvíce věcí, splnit mu některá přání… Spolu s nimi odhalujeme promotaný osud několika generací, a zároveň to, že lidé hrozně neradi věci mění… Je to vlastně příběh o tom paradoxu, že kdyby člověk věděl, že právě tento den je ten poslední, tak by ho často prožil jinak, než když ho prožívá s myšlenkou, že je to jeden z mnoha.
Červený koberec: Filmoví čtyři andělé mají poměrně specifický vzhled, představovala jste si anděly vždycky takto?
Alice Nellis: Já jakoby na konkrétně vypadající andělské bytosti nějak aktivně nevěřím. Ve chvíli, kdy jsem četla knížku, kde nejsou až tak fyzicky popisovani, je to spíše duševní entita, tak jsem věděla, že spolu s kostýmní výtvarnicí a kameramanem budeme stát před úkolem, jak je ztvárnit. A nakonec jsme si řekli, že budeme vycházet z jejich charakterů. Nebudeme je nějak stylizovat. Vezmeme je tak, jakoby si mohli v katalogu, dle svého charakteru, vybrat oblečení. A ten výběr ještě trošičku přeženeme. Například nejsmířlivějšího, nejduchovnějšího anděla jsme oblékli do parafráze, až karikatury budhistického mnicha, zkušeného anděla do italského obleku…
Červený koberec: Jak se Vojta Dyk vyrovnal se situací, kdy musel být jako anděl poměrně silně nalíčen?
Alice Nellis: Vojta je pro každou podobnou věc, takže s tím neměl problém. Naopak si myslím, že ho to bavilo.
Červený koberec: Ve filmu Andělé všedního dne se potkáme i se sérií tzv. „stop záběrů“, jak jste je točili?
Alice Nellis: Ona je to kombinace několika technik, protože u „stop záběrů“ lze něco udělat prostě tak, že se ti lidé nehýbou a jenom se zrychlí pohyb kamery, abychom je nemuseli mučit dlouho. (smích) Nicméně jsou polohy, předměty a akce, které znehybnit nejdou. Tam se pracuje různým systémem digitálních triků, pomocných věcí, které fixují a podpírají herce nebo předměty a pak se to vymazává. Je to kombinace triků a kamerové techniky.
Červený koberec: Právě teď do kin vstupují Andělé všedního dne, těšit se můžeme i na Sedmero krkavců, co pro vaše diváky chystáte dále?
Alice Nellis: Teď píši scénář o dobrovolných hasičích.
Červený koberec: Bude to komedie nebo drama?
Alice Nellis: To se vlastně ještě uvidí.
