Recenze: Sucho nabízí mnoho témat k zamyšlení, především těch nepříjemných

Příběh o mnoha generacích i přístupech k životu.

V novém českém snímku režisér Bohdan Sláma staví své jihomoravské hrdiny před malé problémy běžného dne, i ty velké a závažné, třeba jak svým vlivem ničíme krajinu okolo. Řeší nejen rozdíly mezi různými přístupy k práci, životu a přírodě, ale také mezi různými generacemi stejných rodin.

Martin Pechlát hraje bývalého ajťáka Josefa, který nyní odmítá jakékoli technologie, včetně elektřiny či bot, a nutí v tom žít i svou rodinu. Naprostým protikladem je Viktor (Marek Daniel), který vlastní zdejší prasečák, pozemky kam až oko dohlédne, a je nejbohatším člověkem široko daleko. Podnik ostatně převzal po svém už tak úspěšném otci a jednoho dne ho jistě předá synovi Mírovi (Tomáš Sean Pšenička), který běžně žije v Praze a zavítá sem jen na prázdniny. Což je právě teď. Mnohem víc než rodinná firma ho zajímá Josefova nejstarší dcera Žofie (Dorota Šlajerová), která tu sice nemá největší roli, ale kvůli svým dramatickým výstupům rozhodně nejvýraznější. Josef s Viktorem se nemohou snést, a jejich dospívající děti chtějí především rebelovat, a tak je to k sobě táhne.

Žofka má ale horkou hlavu a jde vždy do extrémů. Klidně by podpálila podnik, aby ukázala světu, že je třeba chránit životní prostředí, aniž by domyslela důsledky, jak by to přírodě ublížilo. Žofka celkově na okolí moc nehledí, ať už jde o stromy nebo lidi, hlavně když všem ukáže svůj postoj. Přestože jsou s Mírou zdánlivě na jedné lodi a chtějí zachránit planetu, zdá se, že i mezi nimi jsou nesmiřitelné rozdíly. Ona od něj očekává naprostou neústupnost, sama přitom nedokáže tolerovat jeho přístup odsuzování násilí. Míra je totiž opatrnější, domýšlí důsledky svých činů. Ví, že není vždy nutné chodit až na hranici únosnosti.

Zástupci mladé generace jsou většinu času nesmlouvavě striktní a požadují zásadní změny po svých rodičích, i když si neuvědomují důsledky takových změn, zároveň paradoxně plně využívají pohodlí, které jim zázemí vybudované jejich otci nabízí. Takové chování je naprosto perfektním zachycením reality současné mladé generace. Ve filmu ale nejde o velkou love story, brzy se snímek stočí jinam, a to když znečišťování přírody přinese své nenapravitelné důsledky a konečně všem ztuhne úsměv na rtech. Začne lámání chleba a sledujeme smutný boj jedné z postav se zákeřnou nemocí. Žofka, která vyrazí změnit svět, bude nakonec muset přijít na to, že je asi lepší starat se skutečnými činy o své bezprostřední okolí, lidi a krajinu, na kterých jí záleží. Malými, každodenními skutky může mít obrovský a opravdový vliv tam, kde je to nejdůležitější – a reálné toho dosáhnout. A Josef se musí na chvíli přestat soustředit na své ideály, aby mu konečně došlo, v jak vyhroceném prostředí doma žijí a že si pro samý boj s větrnými mlýny ani nevšiml problémů pod vlastní střechou.

Sláma se, narozdíl od svých mladých hrdinů, nesnaží na vše dívat černobíle.Sláma se, narozdíl od svých mladých hrdinů, nesnaží na vše dívat černobíle. Viktor se svým podnikem přírodě neprospívá, ale pracuje u něj celá vesnice, včetně Josefovy manželky, jejíž muž je zatím doma, i se svými ideály a zásadami. A zatímco se on straní lidí, Viktor dělá zase hodně pro komunitu, podílí se na vesnických zábavách a akcích…

Herci odvádí velmi dobrou práci, vůbec nezklamou ani ti mladí, i když role pubertální Žofie sestává jen z hysterických záchvatů, naštvání, nebo afektované provokace, takže nám nikdy nedá pohov a trochu tím leze na nervy. Dorotě Šlajerové to jistě dalo zabrat, ale o to víc vynikne obzvlášť příjemně působící Magdaléna Borová v jemné roli její maminky. Pravým opakem je Viktorova žena v podání Judit Pecháček, věčně usměvavá hloupá husička, která vůbec nezapadá ani do rodiny, ani do filmu, a hodila by se víc do přitroublé komedie, Škoda takové role pro tuto talentovanou herečku. V menší úloze hulváta naopak potěší Bolek Polívka, zástupce starší, odcházející generace.

Sucho má pěkně propracované dramatické momenty, byť občas působí naivně, některé scény jsou zase trošku vyhrocené až do lehké trapnosti, ale celkově film působí velmi dobrým dojmem. Především v něm fungují vztahy mezi postavami a citlivě vystavěná linka postavy, která nesobecky pečuje o všechny okolo, až se nakonec nemůže postarat ani o sebe. Sláma nabízí odpovědi tam, kde to jde, protože mnoho nabízených otázek je pouze řečnických. Na konci je však až moc smířlivý, jako by si řekl, že postavy už si vytrpěly dost, a tak jejich příběhy překotně uzavře téměř pohádkovým stylem.

Drama pro mnoho věkových kategorií diváků, které se zabývá ekologií i rodinou, v druhé polovině svou pozornost stočí k vážné nemoci jedné z hlavních postav a náhle je hašteřivá atmosféra mnohem intimnější. Rodiče se nakonec od svých potomků naučí něco nového, jejich děti zase pochopí, že je potřeba určitá shovívavost a svět není černobílý. Žádný extrém není dobrý a udržitelný, ani snaha zcela si podmanit přírodu, ani snažit se odstřihnout od civilizace.

Mladá generace má vše prostřeno pod nosem.