Recenze: Saint Omer je zdlouhavé upovídané drama se zbytečným množstvím detailů

Když subjekt předčí formu.

Tak jedině se dá vysvětlit úspěch snímku Saint Omer na Benátském filmovém festivalu a francouzských César Awards. Ten je totiž víceméně bez života a i přes dvouhodinovou stopáž velmi zdlouhavý. Ale samotný námět má hloubku a snaží se podat divákovi jakousi zprávu. To však nestačí k tomu, aby celá podívaná nějak více zaujala, bohužel. A hlavním problémem je statičnost děje a fakt, že režisérka a spoluscenáristka Alice Diop (na scénáři se podílela s dalšími dvěma kolegyněmi) zabíhá do zbytečných detailů, které vyprávění nikam neposouvají, spíš ho naopak ještě zpomalují.

Hlavními motivy příběhu jsou nespravedlnost a osobní příběhy různých komunit přistěhovalců žijících v pařížských periferiích. Diop se zde volně inspiruje zprávou, která byla v roce 2013 publikovaná v rubrice černá kronika. Mladá žena tehdy údajně opustila svou 15měsiční dceru na pláži v severní Francii a ponechala ji zde osudu. Ve filmu sledujeme její soudní řízení očima protagonistky Ramy, mladé spisovatelky, která pracuje na současném převyprávění mýtu o Médeii. Rama je sama těhotná a její rodinná historie se nemálo podobá té obžalované. A tak, při sledování životního příběhu obviněné Laurence Coly, Rama postupně odkrývá paralely se svým vlastním životem.

Diop se tak ve svém celovečerním debutu snaží skrze osudy dvou žen vyvolat traumata rasismu a citové manipulace, která mohou sice zůstat nevyslovena, a přesto nás dokážou zákeřně a nenávratně zničit.Diop se tak ve svém celovečerním debutu snaží skrze osudy dvou žen vyvolat traumata rasismu a citové manipulace, která mohou sice zůstat nevyslovena, a přesto nás dokážou zákeřně a nenávratně zničit. Jenže v tom bohužel moc neuspívá. Na to, aby Saint Omer aspoň trochu zaujal, by potřeboval mnohem větší dávku energie.

Vyprávění skutečně nemá skoro žádný spád a drive, a tak nedokáže držet pozornost. A to je škoda, neboť samotný námět by stál za to, kdyby byl trochu jinak podán. Bezživotný příběh plný soudních dialogů je však nepřehledný a nezáživný. Děj se v zásadě dělí do dvou částí: upovídaného soudního dramatu plného nejrůznějších terminologií a suchopárného statického vyprávění s přehnaným fokusem na detail. Opravdu nepotřebujeme vidět každý náznak Raminých emocí nebo zdlouhavé záběry na lidi sedící v publiku u soudního řízení a bezživotné tváře soudkyně a právníků.

Díky tomu tak dostáváme nezáživný snímek, kterému bohužel nepomáhají ani herecké výkony. Ty jsou podobně bez života a postrádají kapku emocí. Kayije Kagame se sice snaží a odvádí solidní výkon. Chybí jí však špetka energie, skrze kterou by se přiblížila její motivace, abychom lépe chápali její jednání. A ničím přehnaně neoslní ani zbytek obsazení, který spíše nudí i přes veškerou snahu.

V závěru je Saint Omer zvláštní podívaná, které chybí jakákoliv dynamika. Dvouhodinové vyprávění nemá téměř žádný spád, vleče se a v důsledku toho nedrží pozornost. A to i přes poměrně silný námět, kterému mohlo pomoct trochu energičtější podání především z hlediska dramatu v soudní síní, které tu úplně chybí. Celá rasová polemika také mohla stát za to, kdyby ji tvůrci představili trochu srozumitelněji a jasněji. Snímek však bohužel působí většinu času ospale, stejně jako veškeré výkony a herci, kteří se zjevně nudí stejně jako diváci. A pokud čekáte aspoň nějaké rozuzlení soudního řízení, tak se jen dočkáte dalšího zklamání.

Obžalovaná Laurence Coly údajně zabila svou patnáctiměsíční dceru.

Rama v jejím osudu nachází plno paralel se svým vlastním životem.

Celému případu se snaží porozumět stoická soudkyně.