Recenze: Fabian a vražedná svatba aneb proč je německá komedie stejně k pláči jako ta česká

Lexaurin pro každého svatebčana (a diváka).

Německá komedie je žánr, který má k lehkému humoru asi tak blízko jako hudba Rammstein k ukolébavkám. Když se tedy Amazon rozhodl oblažit nás snímkem Fabian a vražedná svatba, bylo jasné, že nás čeká buď osvěžující variace na Na nože, nebo filmový ekvivalent srážky dvou vlaků naložených trapnými vtipy. Bohužel, hlavní hrdina Fabian není Benoit Blanc, a tento snímek je bolestným důkazem, že vymyslet funkční krimi komedii se spoustou postav tak, abychom v průběhu vyprávění neztratili nit (nebo chuť žít), není zas tak jednoduché, jak se v produkci Amazonu zřejmě domnívali.

Tahle německá svatba se ze všech míst odehrává zrovna ve Vilniusu. Ne, vaše zeměpisné znalosti na tom ještě nejsou tak špatně, Vilnius skutečně není v Německu, ale natáčení tam bylo levnější a snímek se s tím vypořádá s elegancí hrošice v baletní sukýnce: v Berlíně zkrátka nebyly na svatbu volné termíny. Kdo z nás by se proto nerozhodl vzít v Litvě, že? Nuže, zde se zrovna nachází titulní hrdina Fabian v podání Bastiana Pastewky. Ten je v Německu populární postavičkou, bez které se žádná komedie neobejde, asi jako byl jednu dobu u nás Jiří Macháček, jen s pár kily navrch.

Fabian si vydělává na živobytí podvody a jeho taška je naditá falešnými občankami, které potvrzují jeho smyšlená povolání od špičkového chirurga až po elitního vyšetřovatele. Zrovna se mu ale nedaří a potřebuje se rychle někam uklidit, čímž se ocitá v roli fotografa na nóbl svatbě v odlehlém sídle. Není tu ale rozhodně jediný podvodník: mezi rodinnými příslušníky je totiž tolik přetvářky a lží, že by se z toho i kdejakému českému politikovi udělalo nevolno. Kromě bezpečného úkrytu se v domě nachází i starobylá soška Venuše za miliony eur. Jenže se zdá, že každý z hostů přijel na svatbu jen proto, aby se stal jejím novým majitelem. A jak už to v těchto filmech bývá, někdo je kvůli penězům ochoten i vraždit.

Jakmile se na scéně objeví mrtvola excentrické tety, sněhová bouře odřízne cesty a Fabian se rozhodne, že si zahraje na detektiva. Ne proto, aby nastolil spravedlnost, ale aby v tom chaosu sošku jednoduše šlohnul. Co by v ideálním světě byla podívaná plná napětí a černého humoru, se mění v klasický kolotoč podezřívání. Problém je, že tenhle kolotoč je rezavý a skřípe tak intenzivně, že byste na něj neposadili ani otravnou tchýni, natož aby vás bavilo se na něm vozit skoro dvě hodiny. Ze zábavného twistu, že vyšetřující detektiv je vlastně zločinec s postranními úmysly, film vytěží jen naprosté minimum. Ze svatební tematiky pak nevyždímá vůbec nic: nečekejte žádné rafinované gagy ani obličeje stylově vymáchané ve svatebním dortu. Místo toho dostanete průměrnou honičku ve velkém domě se spoustou nezajímavých charakterů, která diváka unaví tak rychle, že i identita vraha je mu nakonec úplně ukradená.

Pastewka je sice hlavním tahákem, především tedy pro německé publikum, ale zbytek osazenstva tvoří spíše neznámá jména. Vedle zajetého komika tito herci přehrávají tak intenzivně, že máme chuť jim poslat krabičku Lexaurinu, aby se zmírnila křeč v jejich tvářích. Všichni víme, co bychom od takového filmu chtěli: nenávist bublající pod vrstvami šlehačkového dortu, stará rodinná tajemství, která vyletí ze skříně dřív než špunty sektu, a dialogy ostré jako nevěstiny podpatky.

Místo toho dostáváme postavy, které jsou lákavé asi jako týden otevřené pivo. Jsou naskládány vedle sebe jako zboží v regálu s akční slevou: máme tu esoterické influencery, vyhořelé snoby a soudce, který je podle své drahé polovičky „navenek Gándhí, uvnitř Stalin“. Zní to sice jako recept na třeskutou satiru, ale ve skutečnosti jde o sbírku nesympatických karikatur, které se chovají tak divně, že bychom snesli těch vražd mnohem víc.

Režie Markuse Sehra sází na estetiku, která připomíná růžovou knihovnu šmrncnutou retro kriminálkou, ale výsledek má k luxusu daleko.Režie Markuse Sehra sází na estetiku, která připomíná růžovou knihovnu šmrncnutou retro kriminálkou, ale výsledek má k luxusu daleko. Slibované nóbl sídlo vypadá jako narychlo přetřený penzion, který byste na Airbnb ohodnotili třemi hvězdičkami jen v případě, že by v ceně byla neomezená konzumace tvrdého alkoholu. Co se týče humoru, připravte se na to, že smíchy se rozhodně nezalknete. Ostatně, kolik znáte slavných německých komiků? Přesně tak. Tvůrci nám místo jiskřivých dialogů a rafinovaných nedorozumění servírují vtipy na úrovni sobotní estrády z devadesátých let. Je to křeč, hysterie a neustálé pitvoření. Pastewka se sice snaží o jakousi fyzickou komiku, ale ve výsledku jen působí jako člověk, který se marně snaží vybruslit z trapné situace na rodinné oslavě. A po filmu se cítíme jako po většině rodinných oslav: jsme rádi, že jsme znovu v klidu svého domova a tohleto zase dlouho nezažijeme.

Celý tenhle „Whodunit“ pokus trpí syndromem přeplněného talíře, ze kterého vám ale vůbec nic nechutná. Postav je tam tolik, že se v tom chaosu ztrácí jakýkoliv náznak napětí. Brzy se přistihneme, že místo hádání vraha raději odepisujeme na maily, kontrolujeme stav lednice nebo přemýšlíme, jestli by nebylo zábavnější jít vytírat podlahu. Zatímco snímek Na nože dokázal s žánrem pracovat chytře, dekonstruovat ho a přidat moderní nadhled, Fabian a vražedná svatba je jen filmový ekvivalent levného sektu z plastového kelímku: na začátku to sice pění nadějí, ale bublinky zábavy vyprchají dřív, než Fabian stihne poprvé zalhat. Zbude jen pachuť v ústech a mírná bolest hlavy.

Pokud hledáte skutečnou zábavu a něco, co má šmrnc, raději si pusťte ty Rammsteiny: ti vás aspoň spolehlivě proberou, zatímco Fabian vás ukolébá do hluboké letargie. Možná je to záměr a Amazon chce, abychom u jeho obsahu usnuli a nekladli zbytečné otázky. V tom případě je tento film naprostým triumfem. Pro nás ostatní je to ale jen další promarněná šance na dobrou komedii a další důkaz, že německý humor je stále v hluboké recesi. Pokud se tedy nechystáte na svatbu do Litvy a nepotřebujete si vyzkoušet, jak moc dokážete trpět u obrazovky, raději se tomuto kousku vyhněte.

„Tohle je skutečně ve scénáři, musel jsem si to vyfotit.“