Premiéra v ČR: 27. 2. 2014 (AČFK)
Synopse:
Chometova chvála drogám, buddhismu a ukulele
„Okouzlující rodinná óda na používání halucinogenních drog,“ napsal o snímku Attila Marcel renomovaný filmový časopis Variety. Sám režisér Sylvain Chomet by si jako podtitul své novinky vybral: „Chvála drogám, buddhismu a ukulele“. Zároveň souhlasí se svým vydavatelem, že to je vlastně i film o psychoanalýze. Francouzská tragikomedie, která se světu poprvé ukázala na loňském festivalu v Torontu, potěší svou procítěnou melancholií, jemným humorem, zářivými barvami, dobromyslností, poetikou, muzikálovými výstupy i krásně smutnou nostalgií. A to ani není animovaná.
Tvůrce na Oscara nominovaného Iluzionisty nebo na dva Oscary nominovaného Tria z Belleville se tentokrát vydal do říše hraného filmu. Jak ale sám ví, svému rukopisu neuniknete, a tak i Attila vyniká výrazným vizuálním stylem. Podobně jako díla kolegů Jeana-Pierra Jeuneta, Jaca Van Dormaela nebo Michela Gondryho, i Chomet vytváří jakýsi hyperrealistický svět zalidněný roztodivnými figurkami. Jeho novým hlavním hrdinou se stal 33letý pianista, který nikdy nepromluvil a od smrti svých rodičů ani nikdy nedělal nic jiného, než co mu naplánovaly jeho dvě rázné tetičky, učitelky tance. Až jednou plachý Paul najde na schodech desku, díky ní se ocitne v bytě své sousedky Madam Proustové a díky ní objeví kouzlo oněch halucinogenních drog. Konkrétně „bylinných“ čajů s příchutí LSD. S jejich pomocí by konečně mohl najít cestu ke své minulosti představované ztracenou milovanou matkou, k přítomnosti ovládané tetičkami i k budoucnosti, v níž by mohla figurovat cellistka Michelle.
Sylvain Chomet zase díky Attilovi objevil svůj dávný sen o natáčení se živými herci. Do role Paula si vybral Guillauma Gouixe, který mu připomíná slavného Lino Venturu. Ve filmu vytvořila svou poslední roli múza Clauda Chabrola a dalších filmařů nové vlny Bernadette Lafont, které zemřela loni a jíž je snímek věnován. Aby se režisér lépe aklimatizoval na podmínky hraného filmu, odmítl používat storyboardy a raději s kameramanem Antoinem Rochem při natáčení hodně improvizovali. Jméno snímku propůjčil pseudonym Paulova otce wrestlera a také píseň o násilném milenci, která zazněla už na soundtracku k Triu z Belleville.
„Okouzlující rodinná óda na používání halucinogenních drog,“ napsal o snímku Attila Marcel renomovaný filmový časopis Variety. Sám režisér Sylvain Chomet by si jako podtitul své novinky vybral: „Chvála drogám, buddhismu a ukulele“. Zároveň souhlasí se svým vydavatelem, že to je vlastně i film o psychoanalýze. Francouzská tragikomedie, která se světu poprvé ukázala na loňském festivalu v Torontu, potěší svou procítěnou melancholií, jemným humorem, zářivými barvami, dobromyslností, poetikou, muzikálovými výstupy i krásně smutnou nostalgií. A to ani není animovaná.
Tvůrce na Oscara nominovaného Iluzionisty nebo na dva Oscary nominovaného Tria z Belleville se tentokrát vydal do říše hraného filmu. Jak ale sám ví, svému rukopisu neuniknete, a tak i Attila vyniká výrazným vizuálním stylem. Podobně jako díla kolegů Jeana-Pierra Jeuneta, Jaca Van Dormaela nebo Michela Gondryho, i Chomet vytváří jakýsi hyperrealistický svět zalidněný roztodivnými figurkami. Jeho novým hlavním hrdinou se stal 33letý pianista, který nikdy nepromluvil a od smrti svých rodičů ani nikdy nedělal nic jiného, než co mu naplánovaly jeho dvě rázné tetičky, učitelky tance. Až jednou plachý Paul najde na schodech desku, díky ní se ocitne v bytě své sousedky Madam Proustové a díky ní objeví kouzlo oněch halucinogenních drog. Konkrétně „bylinných“ čajů s příchutí LSD. S jejich pomocí by konečně mohl najít cestu ke své minulosti představované ztracenou milovanou matkou, k přítomnosti ovládané tetičkami i k budoucnosti, v níž by mohla figurovat cellistka Michelle.
Sylvain Chomet zase díky Attilovi objevil svůj dávný sen o natáčení se živými herci. Do role Paula si vybral Guillauma Gouixe, který mu připomíná slavného Lino Venturu. Ve filmu vytvořila svou poslední roli múza Clauda Chabrola a dalších filmařů nové vlny Bernadette Lafont, které zemřela loni a jíž je snímek věnován. Aby se režisér lépe aklimatizoval na podmínky hraného filmu, odmítl používat storyboardy a raději s kameramanem Antoinem Rochem při natáčení hodně improvizovali. Jméno snímku propůjčil pseudonym Paulova otce wrestlera a také píseň o násilném milenci, která zazněla už na soundtracku k Triu z Belleville.
Recenze:
Režisér Sylvain Chomet je umělec každým coulem a nespokojí se s šedivým průměrem, který, hudbě navzdory, cítíme z Paulovy stagnace. Svět lidské paměti není využíván jen pro přehled děje, je chápán jako studnice lidského povědomí, takže se v něm dočkáme muzikálních výstupů se stále větším vlivem na Paulovou psychiku. Právě proto, že ústřední hrdina nemluví, jsou jeho změny pomalé a on sám nemá mnoho prostředků, jak nám o nich může dát vědět. Přesto navazuje první přátelství, objevuje lásku a snaží se objevit smysl života. Dá se říci, že mu něco ze sebe chce předat paní Proustová, excentrická a hlučná žena se svéráznou interpretací buddhismu. V Paulovi probouzí pochopitelnou závislost spíš na své osobě než na drogách. Možná ho však připravuje na nové neštěstí. Jenže i to nutně patří k lidské zkušenosti.
(photo&video: Pathé)
Video
Galerie
