Attila Marcel (2013)

Attila Marcel
, ,
Režie:
Premiéra v ČR: 27. 2. 2014 ()

Synopse:
Chometova chvála drogám, buddhismu a ukulele

„Okouzlující rodinná óda na používání halucinogenních drog,“ napsal o snímku Attila Marcel renomovaný filmový časopis Variety. Sám režisér Sylvain Chomet by si jako podtitul své novinky vybral: „Chvála drogám, buddhismu a ukulele“. Zároveň souhlasí se svým vydavatelem, že to je vlastně i film o psychoanalýze. Francouzská tragikomedie, která se světu poprvé ukázala na loňském festivalu v Torontu, potěší svou procítěnou melancholií, jemným humorem, zářivými barvami, dobromyslností, poetikou, muzikálovými výstupy i krásně smutnou nostalgií. A to ani není animovaná.

Tvůrce na Oscara nominovaného Iluzionisty nebo na dva Oscary nominovaného Tria z Belleville se tentokrát vydal do říše hraného filmu. Jak ale sám ví, svému rukopisu neuniknete, a tak i Attila vyniká výrazným vizuálním stylem. Podobně jako díla kolegů Jeana-Pierra Jeuneta, Jaca Van Dormaela nebo Michela Gondryho, i Chomet vytváří jakýsi hyperrealistický svět zalidněný roztodivnými figurkami. Jeho novým hlavním hrdinou se stal 33letý pianista, který nikdy nepromluvil a od smrti svých rodičů ani nikdy nedělal nic jiného, než co mu naplánovaly jeho dvě rázné tetičky, učitelky tance. Až jednou plachý Paul najde na schodech desku, díky ní se ocitne v bytě své sousedky Madam Proustové a díky ní objeví kouzlo oněch halucinogenních drog. Konkrétně „bylinných“ čajů s příchutí LSD. S jejich pomocí by konečně mohl najít cestu ke své minulosti představované ztracenou milovanou matkou, k přítomnosti ovládané tetičkami i k budoucnosti, v níž by mohla figurovat cellistka Michelle.

Sylvain Chomet zase díky Attilovi objevil svůj dávný sen o natáčení se živými herci. Do role Paula si vybral Guillauma Gouixe, který mu připomíná slavného Lino Venturu. Ve filmu vytvořila svou poslední roli múza Clauda Chabrola a dalších filmařů nové vlny Bernadette Lafont, které zemřela loni a jíž je snímek věnován. Aby se režisér lépe aklimatizoval na podmínky hraného filmu, odmítl používat storyboardy a raději s kameramanem Antoinem Rochem při natáčení hodně improvizovali. Jméno snímku propůjčil pseudonym Paulova otce wrestlera a také píseň o násilném milenci, která zazněla už na soundtracku k Triu z Belleville.


Recenze:
Režisér Sylvain Chomet je umělec každým coulem a nespokojí se s šedivým průměrem, který, hudbě navzdory, cítíme z Paulovy stagnace. Svět lidské paměti není využíván jen pro přehled děje, je chápán jako studnice lidského povědomí, takže se v něm dočkáme muzikálních výstupů se stále větším vlivem na Paulovou psychiku. Právě proto, že ústřední hrdina nemluví, jsou jeho změny pomalé a on sám nemá mnoho prostředků, jak nám o nich může dát vědět. Přesto navazuje první přátelství, objevuje lásku a snaží se objevit smysl života. Dá se říci, že mu něco ze sebe chce předat paní Proustová, excentrická a hlučná žena se svéráznou interpretací buddhismu. V Paulovi probouzí pochopitelnou závislost spíš na své osobě než na drogách. Možná ho však připravuje na nové neštěstí. Jenže i to nutně patří k lidské zkušenosti.

(photo&video: )

Video



Galerie


Související Články

Další článek

Nejnovější

Vítej zpět!

Login to your account below

Retrieve your password

Please enter your username or email address to reset your password.

Add New Playlist