Premiéra v ČR: 14. 5. 2026 (Aerofilms)
Synopse:
Daleko, předaleko, v malém islandském městečku, si pětičlenná rodina s ovčáckým psem užívá pozdní večeři. Vypadají šťastně a spokojeně, ukrytí před nebezpečím okolního světa. Matka, talentovaná umělkyně, chystá své nejrozsáhlejší dílo. Otec vydělává na rybářské lodi. Dospívající děti mají to štěstí, že mohou žít v dokonalém souladu s přírodou. V tomto filmu nejsou žádní pravicoví extrémisté, ani vrazi. Jenom normální lidé s běžnými pocity a problémy. Uvidíte obyčejné maličkosti, jako: túry, koupání psa, sníh, jídlo, mražené ryby, holínky, roční doby, kosatky, letní šaty. Humor, sex... nebo jeho nedostatek. Prostě věci, které jsou skutečně důležité. Pod tím vším se však skrývá něco, čemu nerozumíme. Cosi prastarého, animálního. Film se jmenuje „Co nám zbylo z lásky“. Podívejte se na něj. Ale klidně můžete zajít na něco jiného. To je v pohodě.
Recenze:
Jo, tenhle počin jednoznačně spadá do kategorie artových. Tak jako předloňský biják Na cestě s mámou od Hilmara Oddssona, ale z něj na rozdíl od letošního čteme velmi silný osobní podtext. Co nám z bylo z lásky skutečně ukazuje věci, kterým nerozumíme. Nic prastarého ani animálního na tom ale není. Vypadá to, že snad v každé kinematografii tvoří filmaři natáčející vysoce působivé projekty, které vyvažují ti, kteří také chtějí natáčet, nicméně při sledování jejich snímků se nelze zbavit dojmu, že sami vlastně ani nevědí proč. Například v Rumunsku respektovanou filmografii Sergiua Nicolaescua do určité míry takto vyvažuje Radu Jude. Ve Francii pracují Justine Triet, Jacques Audiard, Céline Sciamma nebo François Ozon, proti nimž jde Olivier Megaton. Na Islandu mají vedle Elfara Adalsteinse, Benedikta Erlingssona, Baltasara Kormákura a Rúnara Rúnarssona právě Hlynura Pálmasona, u něhož bychom opravdu nehádali, že mu teprve bude dvaačtyřicet.
(photo&video: Still Vivid)
Video:
Galerie:
