Recenze: Polar

Není to poprvé, co má Mads Mikkelsen zálibu v zabíjení.
 
 
Pokud jste nájemný vrah, odchod do důchodu není nikdy snadný, o tom už nás přesvědčilo mnoho krvavých snímků. Buď se vám chce někdo z minulosti pomstít, nebo váš šéf stále potřebuje, abyste udělali tu „poslední prácičku“, nebo se nechce odejít vám, protože jste celý svůj život zasvětili likvidaci zadaných cílů a nic krom toho nemáte a neznáte.

Duncan (Mads Mikkelsen) je právě takový případ. Každým dnem dosáhne padesátky, což u jeho šéfa, pana Bluta (Matt Lucas), znamená odchod do výslužby a obdržení pěkné sumičky peněz na dožití. Blutovi se ale moc nehodí, že jeho nejlepší zaměstnanec pořád není pod drnem a čeká na své miliony, takže se ho rozhodne zlikvidovat. Různorodá skupinka zabijáků se vydává po Duncanových stopách, ale jelikož je za sebou hlavní hrdina umí dobře zametat, nějakou chvíli jim jeho nalezení potrvá. Představa penze ale netěší se ani samotného Duncana. Snaží se nemyslet na minulost, ze které má noční můry, a zároveň ani na budoucnost, protože s tou si taky poradit neumí. Nemá rodinu ani přátele, jeho schopnost jednání s lidmi je na takové úrovni, že si musí vystačit s rybičkou. Tedy dokud nepotká sousedku Camille (Vanessa Hudgens).

Jedním z největších lákadel snímku je bezpochyby Mikkelsen. Dánský herec má poměrně fascinující kouzlo, s nímž dokáže ztělesnit záporáky, které zároveň musíme milovat. Stačí vzpomenout si na seriál Hannibal, který si vydobyl velmi silnou fanouškovskou základnu, jejíž nadšení a podpora ani po třech řadách neutuchá. I v tomto snímku hraje rozporuplnou postavu, je těžké mít k němu sympatie, když je to nájemný zabiják. Ale i on má svou lidskou stránku. Sledovat jeho neúspěšné pokusy o začlenění se do běžné společnosti, snaha o nalezení štěstí a spřízněné duše, to nám úplně vzdálené není. Mikkelsen v rozhovorech uvádí, že si postavu vybral právě kvůli tomuto rozporu, kdy je špičkou ve svém oboru a dokáže předvídat jednání zabijáků, ale na druhé straně je naprosto ztracen při běžném rozhovoru s normálním člověkem.

K drsnému humoru patří i sex.Ale nenechte se zmást, nějaké detailní hloubání v Duncanově duši se konat nebude, jde jen o zlomek filmu. Zbytek je spousta, spousta násilí, které by si minimálně ve dvou případech zasloužilo více střihu. Některé scény jsou ale stále zábavné a k drsnému humoru patří i sex, kterého tu také není málo. Snímek byl inspirován komiksem a režie se ujal Jonas Åkerlund, který má na svědomí především hudební klipy, což nás u svižného začátku musí hned napadnout. V druhé půlce se ale film příliš utápí v násilí, čímž odradí nejednoho diváka. Moc smyslu nedává scéna dlouhého mučení. Jde o několikaminutovou pasáž, ve které se ale neděje nic nového, čekali bychom trochu originality. Pokud si můžete se svým spoutaným sokem pár dnů dělat cokoliv chcete a máte k tomu k dispozici hromadu zbraní a nástrojů, proč nepopustit uzdu fantazii?

Dále snímku trochu ubližuje fakt, že Duncan nemá skutečného nepřítele: jeho šéf má sice moc a zákeřné nápady, ale hrůzu nebudí. Je ve zdánlivém bezpečí jen díky své ochrance, která se pak tváří v tvář Duncanovi zachová s patřičným respektem, což je jedna z mála vtipných scén ke konci filmu, spolu s naivní sekretářkou. Na závěr nás ale ještě čeká jedno velké překvapení, abychom se ve vší té krvi úplně neutopili…

Na někoho může být násilí ve filmu až moc. Ale Polar je přece o nájemném zabijákovi, tak je jasné, že nebudeme sledovat, jak pěstuje bonsaje. Pokud máte rádi krev, brutální vtípky, bizarní záporáky, komiksovou stylizaci, a hlavně Madse Mikkelsena, tak je tahle Netflixová vyvražďovačka právě pro vás.
 
 

„Tohle je vaše penze!“

Duncan má na dárky pro ženy znamenitý vkus, to se musí nechat.

V Polaru si skleničku šampaňského nikdo v klidu nevypije.