Recenze Asteroid City: Wes Anderson jako vždy nezklame podívanou s výstředními postavami a pitoreskním prostředím, ze své normy však opět nevybočil

Co se stane, když si mimozemšťan přijde pro spadlý asteroid?

Režisér a scenárista Wes Anderson má za sebou díla jako je Grandhotel Budapešť, Takovou zvláštní rodinku, Fantastického pana Lišáka nebo Psí ostrov, se vrací po dvou letech s novým snímkem. Jeho Asteroid City se odehrává ve stejnojmenném maloměstě uprostřed pouště, které by bylo bezvýznamným flekem na mapě, kdyby sem před lety nedopadl meteorit, který tu vyhloubil dolík. Poblíž vzniklo svérázné městečko, které hostí pravidelná setkání výjimečných mladých vědátorů a jejich rodičů.

A tak se zde shromažďují osobnosti jako je relativně čerstvý vdovec se čtyřmi mimořádnými dětmi a tchánem, jenž mu dosud nepřišel na chuť, filmová hvězda a její geniální dcera, která má víc sebevědomí než ona, chlapec se sklony k dělání nebezpečných kousků, skautský oddíl nebo svérázný majitel motelu. Už jen díky takové sešlosti si Asteroid City zasloužilo zvýšenou pozornost. Na titulní stránky předních světových periodik se však dostává až díky „blízkému setkání třetího druhu“, k němuž dojde během slavnostního ceremoniálu. A tak, než se zjistí, co se to tu vlastně stalo, musí zde všichni dočasní obyvatelé zůstat a chtě nechtě navazovat vztahy nejrůznějších povah.

Tak se prezentuje poměrně zajímavá zápletka Asteroid City. V příběhu se pak už od počátku nacházejí nejrůznější meta narážky na jeho tvůrce i samotný vznik – vypravěč v černobíle oddělené dějové lince odehrávající se v zákulisí odhaluje, jak fiktivní scenárista vyprávění sepsal do divadelní hry a jak celé představení (na které se koukáme) vlastně vzniklo. Jsou nám zde také představeny jednotlivé postavy i jejich představitelé, takže víme, že vlastně celou dobu sledujeme jakési fiktivní představení, čímž Anderson tak trochu odbourává tzv. čtvrtou zeď. Ta je úplně zničena, když si jeden z herců odskočí z primárního světa do černobílého zákulisí, aby si mezi scénami zapálil. Je to velmi zajímavý způsob vyprávění a nutní k zamyšlení, co tím chtěl autor říci.

Najde se tu také plno humoru, některý opravdu funguje, jiný je klasicky pro Andersona trochu podivný a nemusí všechny bavit. Je třeba úsměvné, když se tři malé roztomilé holčičky ohradí, že nejsou žádné princezny, ale upírka, zombie a víla. Vtipný je také například moment s pózujícím mimozemšťanem, který se nechává vyfotit.

Film oplývá výraznými barvami a nápaditými obrazy, které jsou pro díla Wese Andersona tak typické.Film pak oplývá výraznými barvami a nápaditými obrazy, které jsou pro díla Wese Andersona tak typické. Mnohé pitoreskní scény díky tomu působí až jako z kresleného filmu. Občas tyto obrazy a jejich výraznost a barevnost mohou být až přehnané a překombinované, zvláště ve spojení s černobílými scénami, se kterými se často prolínají (nebo nečekanou stop-motion scénou s mimozemšťanem). Jde však o vizuály pro Wese Andersona zkrátka charakteristické, takže to od jeho snímku tak nějak čekáme.

Najde se zde tak plno, opravdu plno, obrazů, které se snaží být jen stylisticky neotřelé a líbivé. Mnohé scény a jejich pozadí jsou zkrátka až okatě naaranžované, a občas to funguje, jindy je to až příliš. Zajímavým příkladem je například scéna, kdy si dvě z postav povídají přes okna, která jsou naproti sobě – každý z hrdinů má přitom za sebou namontovaný background, který je má jaksi charakterizovat a díky okennímu rámu tak působí jako obraz (což je ještě podtrhnuto tím, že si jedna z postav fotí tu druhou, jako by snad tento svůj tvůrčí záměr chtěl Anderson divákům ještě více vyhláskovat). Jiné záběry jsou však i působivé, jako například moment, kdy postavy sedí pod kostkovaným přístřeškem a dopadá na ně hravě světlo.

Podobné to je s jeho postavami, které jsou jako vždy výstřední a podivínské. Každý z hrdinů je něčím charakteristický a má svou vlastní zvláštnost. To je podtrženo i rekvizitami, které charakterizují jednotlivé postavy – ať už jde o fotoaparát ověšený kolem krku, zápisník v prsní kapse nebo revolver zastrčený za opasek, každý tu má něco svého, co ho určitým způsobem dokresluje. Nelze si však nevšimnout, že svérázně působící postavy nejsou až zas tak originální – jsou jako všichni předchozí hrdinové Andersonových děl, která jsou si opravdu hodně podobná, jako by snad neuměl (či nechtěl?) napsat něco jiného a trochu vybočit.

A ten se odráží i v hereckém obsazení, které již tradičně čítá desítky slavných jmen. Obrovský ansámbl tu funguje dobře a herci si na plátně rozumí. Za zmínku stojí například Jason Schwartzman jako Auggie nebo Scarlett Johansson, kteří tvoří zajímavou dvojici a odvádí kvalitní výkony. Výrazný je pak i Bryan Cranston coby vypravěč, který svým charismatickým přednesem zaujme na první dobrou. Malou, ale nápaditou roli má i Willem Dafoe, který si zkrátka osvojuje každou svou scénu. V dalších, neméně podstatných, rolích se zde objevují například Tom Hanks, Jeffrey Wright, Tilda Swinton, Edward Norton, Adrien Brody, Liev Schreiber, Rupert Friend, Maya Hawke, Steve Carell, Matt Dillon, Margot Robbie, Jeff Goldblum nebo Sophia Lillis a další – zkrátka, co do obsazení snímek rozhodně stojí za to. Velikost ansámblu podtrhuje ještě více záběr na většinu postav ze shora, který je groteskní i ohromující zároveň.

V neposlední řadě pak stojí za zmínku hudební doprovod, který dokresluje celou podívanou a její podivínskou náladu. Skladatel Alexandre Desplat, který stojí například za Pinocchiem Guillerma del Tora, vytvořil oldschoolově znějící soundtrack, který připomíná filmy z 50. a 60. let. Hravý hudební doprovod tak skvěle doplňuje pitoreskní vizuály.

Asteroid City je v závěru tak nějak přesně to, co bychom od Wese Andersona čekali. Ten se tu drží svého ikonického stylu  – najdeme tu plno výrazných pastelových a často překombinovaných vizuálů a výstředních postav. Snímek se tak příliš neodlišuje od Andersonových předchozích děl, která se díky tomu dost opakují a nejsou moc originální, co se nápadu i zpracování týče. A Asteroid City toho není výjimkou. Samotný příběh však i přesto vesměs baví, snad i díky pestrému hereckému obsazení a zaujme i metakomentář na pozadí vzniku takového díla. Wes Anderson však rozhodně není pro všechny, a ne každému se musí jeho styl zamlouvat, věrní fanoušci ale nebudou ani tentokráte zklamání (i když příliš velké nadšení také nelze čekat).

Haló, Houstone, máme tady problém!

A teď si dáme Bednu vod whisky!

A tak si představ, že nám tu přistál mimozemšťan!

75%

Asteroid City

Asteroid City je v závěru tak nějak přesně to, co bychom od Wese Andersona čekali. Ten se tu drží svého ikonického stylu  – najdeme tu plno výrazných pastelových a často překombinovaných vizuálů a výstředních postav. Snímek se tak příliš neodlišuje od Andersonových předchozích děl, která se díky tomu dost opakují a nejsou moc originální, co se nápadu i zpracování týče. A Asteroid City toho není výjimkou. Samotný příběh však i přesto vesměs baví, snad i díky pestrému hereckému obsazení a zaujme i metakomentář na pozadí vzniku takového díla. Wes Anderson však rozhodně není pro všechny, a ne každému se musí jeho styl zamlouvat, věrní fanoušci ale nebudou ani tentokráte zklamání (i když příliš velké nadšení také nelze čekat).

• Hodnocení