Recenze: Oppenheimer je velkolepé historické drama s hutným dialogem a rozvleklou tříhodinovou stopáží

Druhá část Barbenheimeru je tu.

Když v roce 2021 režisér a scenárista Christopher Nolan poprvé oznámil, že chystá biografický snímek o vynálezci atomové bomby, nikoho nenapadlo, že o dva roky později bude spojován s filmem o panence Barbie, protože oba vstupují do kin ve stejný den.

Nolanův Oppenheimer, se zabývá vznikem atomové bomby a mužem, který za tím stál. Robert J. Oppenheimer je geniální astrofyzik, který se stane vedoucím laboratoře v Los Alamos. Zde pracují přední vědecké mozky na sestrojení zbraně, která má potenciál zničit celý svět, ale bez jejího včasného dokončení se tentýž svět nemusí podařit zachránit před následky zuřící 2. světové války. Co se zdá v daný okamžik jako skvělý nápad, však bude mít nevratné účinky na toho, kdo za celým nápadem stál.

Christopher Nolan tak ve svém snímku rozebírá hned několik rovin a úhlů pohledů na atomovou bombu, a dává si s tím skutečně načas.Christopher Nolan tak ve svém snímku rozebírá hned několik rovin a úhlů pohledů na atomovou bombu, a dává si s tím skutečně načas. Tříhodinová stopáž je totiž na podívané skutečně znát a vůbec by nevadilo, kdyby byla o něco kratší. Samotné vyprávění je statické a unylé, i když jeho tématika je zajímavá a vesměs drží pozornost. Nejzáživnější je prostředek filmu, který se zaměřuje na výrobu bomby a pozadí za jejím vznikem. Začátek plný expozice je pak poněkud táhlý a po první hodině má divák pocit, jako by uběhly nejmíň dvě. A závěr sice není tolik zdlouhavý, ale z historického filmu se rázem přesouváme do upovídaného soudního dramatu a pří, které následovaly zhruba dvacet let po konci války. Změna v tónu je patrná a chvíli trvá, než se dostaneme k finálnímu rozuzlení.

Oppenheimer však není upovídaný pouze v poslední třetině, po celou dobu jde o silně konverzační drama. Dialogy jsou zde velmi hutné a plné vědeckých termínů, ze kterých jde běžnému divákovi hlava kolem (což je u Nolana častý jev). Na úkor těchto chytrých (a kvalitně napsaných) dialogů tak protagonisté občas nevyznívají přirozeně, ale jejich repliky zní přesně jako něco, co by řekly postavy ve filmu.

Ostatně film je kvalitní po všech stránkách. Nolan se snažil přivést na plátna velkolepé drama o vzniku atomové bomby, a přesně to se mu podařilo. Na výsledku je znát, že se jednalo o obří produkci, a to jednak po vizuální stránce i z ambiciózních prvků, které se sem Nolan snaží implementovat.

Samozřejmě velkou roli zde hraje dlouho avizovaný formát 70mm, ve kterém je snímek promítán ve vybraných IMAX kinech, z nichž to pražské je jedním ze 30 na celém světě. Vybraný formát je zcela jistě unikát, ale je určitě na místě zamyslet se nad tím, zda je nezbytný. A jeho přidaná hodnota je upřímně minimální. Ano, je to zážitek sledovat snímek v této podobě, ale ve výsledku to není nutné pro ocenění jeho velikosti a vlivu. Stejný zážitek bude mít divák v kterémkoliv kině.

Druhým výrazným prvkem je pak střídání dvou typů vizuálů – černobílého a barevného filmu, které je občas trochu matoucí. Čekali bychom, že černobílá bude použita pro flashbacky, jak to obvykle bývá, ale zde tomu tak není – většina černobílých pasáží se totiž odehrává v budoucnosti. Nolan však v jednom rozhovoru vysvětlil svůj záměr za tímto rozdělením dvou dějových rovin. Ta barevná má zobrazovat Oppenheimerův subjektivní pohled na události, kdežto černobílá znázorňuje objektivnější úhel pohledu ze strany druhé postavy (většinou se jedná o Lewise Strausse). Je to rozhodně zajímavý vypravěčský nástroj, chvílemi pro diváka trochu matoucí, ale po jeho uvědomění vlastně naprosto geniální.

Kromě těchto vizuálů je zde také potřeba pochválit efekty spojené s výbuchem atomové bomby. Ty působí naprosto autenticky a naštěstí tvůrci nesklouzli do přehnaně epického zobrazení, což se mohlo snadno stát. Naopak, velkolepost celého momentu, kdy se my i postavy konečně dočkáme onoho testovacího výbuchu, je podtržena mistrně vystupňovaným napětím, který k tomu vede. Nejistota a nervozita postav se na nás doslova přenáší a s narůstající intenzitou scény téměř zatajujeme dech. Když pak k výbuchu dojde, jsme uchváceni jeho věrohodnými vizuály. Kromě toho se zde pak také nachází i několik abstraktních sekvencí, při kterých si Oppenheimer představuje vesmír a výbuchy částic v něm.

Co však po vizuální stránce trochu nesedí, je občasné zobrazení nahoty. Najdou se tu tři scény, ve kterých je Oppneheimer se svou milenkou Jean Tatlock. V obou případech se tvůrci neubránili poměrně explicitní nahotě, která sice není nijak urážlivá, ale je zkrátka nepotřebná. Rozhodně bychom jí v takovém filmu nečekali a nemá v něm zhola žádnou přidanou hodnotu, a tak je trochu nejasné, proč se jí Nolan a spol. rozhodli do příběhu zakomponovat.

Nedílnou součástí je v neposlední řadě i hudební doprovod, který pro Oppenheimera složil Ludwig Göransson (Tenet, Black Panther, Creed). Ten zde nabízí velkolepý soundtrack, který skvěle odráží náladu na plátně. Nejvýrazněji je to znát v momentech, kdy Oppenheimer prožívá vnitřní neklid a se stupňujícím se napětím se stupňuje i mechanický a dunivý doprovod kulminující v nápadité finále.

Ale samozřejmě největším tahákem celé podívané je Cillian Murphy jako titulní protagonista. Oppenheimer je beze sporu Murphyho životní rolí, a ten si je toho vědom. Murphy podává opravdu silný a přesvědčivý výkon, ve kterém mu nelze nic vytknout. Velkým překvapením je pak Robert Downey Jr. jako zmíněný Lewis Strauss, jeho postava je komplexnější, než se může původně zdát, a Downey se jí naprosto oddává. Do své role se Downey převtěluje jako chameleon (čemuž pomáhá i povedený make-up a účes) a odvádí velmi výrazný kus práce. Do třetice je potřeba zmínit i Matta Damona, který se zde nenachází ve své typické poloze dobráka a dokazuje, že umí zahrát cokoliv. Z ženských rolí je pak nejvýraznější Emily Blunt jako Oppenheimerova žena, ale skvělá je i Florence Pugh jako jeho milenka, ani jedné se však nedostává tolik prostoru jako jejich mužským kolegům.

V neposlední řadě je nutné zmínit i obrovské herecké obsazení, jímž se tvůrci pyšní na každém kroku. Nolan, pro nějž je takový ansámbl už trochu typický, je taky jedním z mála současných režisérů, kdo si může dovolit mít držitele Oscarů, jako jsou Rami Malek, Casey Affleck nebo Gary Oldman (toho je tu potřeba trochu hledat, schválně, jestli ho poznáte) v malých epizodních rolích, což už vypovídá něco o jeho kapacitě.

V závěru je Oppenheimer skutečně velký filmový zážitek, jak jeho tvůrci avizovali již od začátku. Nolan své věrné fanoušky nezklame a na jeho díle je znát péče, se kterou vznikalo. Bohatá a kvalitní výprava se podepisuje na povedených vizuálech, autentických kostýmech, výrazném soundtracku a obrovskému ansámblu, kterému vévodí Murphy s Downeym ve svých životních rolích. Zajímavé je i využití černobílého a barevného filmu pro rozdělení dvou úhlů pohledu. Na druhou stranu 70mm formát nemá na výsledný zážitek ze snímku moc velký vliv. Tomu trochu škodí tříhodinová stopáž a celková rozvleklost děje, který je navíc silně konverzační. Jedno je však jasné, ať už v IMAXu nebo v kombinaci s Barbie, tenhle snímek rozhodně stojí za to vidět na velkém plátně.

Oppenheimer je sice považovaný za otce atomové bomby, ale bez Einsteina by na to nepřišel.

Oppenheimer (2023)
(Foto: Universal Pictures)

Testovací výbuch atomové bomby je sice velkolepou záležitostí, ale bez speciálních brýlí byste oslepli.

Oppenheimer (2023)
(Foto: Universal Pictures)

Spojenectví s Lewisem Straussem se Oppenheimerovi později dost vymstí.

Oppenheimer (2023)
(Foto: Universal Pictures)
80%

Oppenheimer

V závěru je Oppenheimer skutečně velký filmový zážitek, jak jeho tvůrci avizovali již od začátku. Nolan své věrné fanoušky nezklame a na jeho díle je znát péče, se kterou vznikalo. Bohatá a kvalitní výprava se podepisuje na povedených vizuálech, autentických kostýmech, výrazném soundtracku a obrovskému ansámblu, kterému vévodí Murphy s Downeym ve svých životních rolích. Zajímavé je i využití černobílého a barevného filmu pro rozdělení dvou úhlů pohledu. Na druhou stranu 70mm formát nemá na výsledný zážitek ze snímku moc velký vliv. Tomu trochu škodí tříhodinová stopáž a celková rozvleklost děje, který je navíc silně konverzační. Jedno je však jasné, ať už v IMAXu nebo v kombinaci s Barbie, tenhle snímek rozhodně stojí za to vidět na velkém plátně.

  • Hodnocení

Tyto stránky využivají cookies, aby mohly nabídnout relevantní informace pro vás. Dalším setrváním s tímto souhlasíte, máte však možnost cookies zakázat. Přijmout Více informací