Futurologický kongres / The Congress – recenze

Už i kreslené herečky začaly stárnout.

Temné představy o budoucnosti z hlavy spisovatele Stanislawa Lema se začínají nebezpečně naplňovat, říkají jeho fanoušci. Podle jednoho z nich, izraelského režiséra Ariho Folmana, je to nejlépe vidět na prohnilém filmovém průmyslu… Proces začíná odstraněním skutečného fyzického člověka ze světa zábavy a končí nejen absolutním odtržením z reality, ale dokonce vystrnaděním lidské osobnosti z našich vlastních těl. To vše na základě dobrovolného rozhodnutí a poddání se vlastním tužbám.

Jak si můžete odvodit, Lemův materiál ve Folmanově úpravě není zrovna povzbuzujícím svědectvím o povaze člověka. Na rozdíl od soft sci-fi, která zdůrazňuje dobrodružství a příběh, hard sci-fi polského klasika si zakládá na svých tématech a předkládané vizi. Vada „soft“ podoby žánru je zřejmá: sci-fi prostředí je vyplňováno samoúčelnou exotikou a nezřídka stupidní akcí. Tato podoba science fiction je ostatně ve Futurologickém kongresu tvrdě kritizována. Hlavní mínus „hard“ varianty také není těžko představitelný – seriózní náměty mohou otravovat svým kázáním a v důsledku i nudit.

Počítačový obraz je „pochopitelně“ majetkem studiaSnad i proto se snaží první část filmu co nejvíc soustředit na osobní svět herečky Robin Wright, která představuje samu sebe. Skláním poklonu za odvahu ve scénách, kdy jí fiktivní agent oznamuje, že už dávno není tou osobností z Forresta Gumpa nebo Princezny Nevěsty. Právě to nám představuje dobu, kdy je možno herce redukovat na jeho počítačový obraz a ten je „pochopitelně“ majetkem studia. Skutečné osoby umělců si mohou užívat své soukromí, ale v nuceném důchodu nutně poznávají, jak lidé ztrácejí zájem o skutečnost a spokojí se s virtuálními kopiemi svých celebrit. Vysvětlením konceptu a pocity herečky nás doprovází scénář tak zdlouhavý a místy melancholický, že bych občas dal přednost tomu škváru nepřátelskými roboty točenému v počítačovém světě.

Kapitola pravděpodobně nejsrozumitelnější současnému divákovi je bohužel špatně navázaná na zbytek filmu, stejně jako je v další epizodě zvláštně proveden přechod mezi dosavadní hranou realitou a drogami navozeným animovaným světem. V první i druhé polovině na sebe čím dál tím víc upozorňují poselství typická pro pesimistickou spekulativní literaturu, zejména hrozící nadvláda korporací, na níž zprvu reaguje vypjatý lidský odpor. K Folmanově škodě animované prostředí přespříliš zvýraznilo grotesknost provařeného námětu a ještě trochu to zhoršují sekvence střídající sny a, ehmm, skutečnou animaci. Spíš než na Matrix si někteří z vás možná vzpomenou na snímek Davida Cronenberga eXistenZ. Samotný kreslený svět přitom mistrovsky spojuje infantilitu, fantazii, hledání vpravdě neskutečné krásy a pitvořivost mnohých dnešních tvůrců na internetu. Hlavní postavy sice zaostávají svým provedením za jakýmkoliv dnešním animákem, ale  to vlastně odpovídá světu plnému odlidštění.

Předešlé neuspořádané události jsou nicméně ospravedlněny překvapivě silným závěrem, v němž se sice toho moc neodehraje, ale konečně člověku docvaknou ústřední myšlenky. Nabízí se například zpochybnění stále významnějšího pardigmatu, podle něhož je realita taková, jak se ji rozhodneme vnímat, což ve svých důsledcích může být stejně špatné, jako následování jediné oficiální pravdy. Zároveň příběh následuje stále znepokojivější verzi dystopie, v níž nástroji moderních utlačovatelů nejsou věci, kterých se bojíme, ale naopak ty, které zbožňujeme.

Robinina životní pouť směřující proti okolnímu trendu bohužel ani na začátku nevyvolává příhodnou citovou odezvu, a proto se úplný konec jeví jako neuspokojivá pointa…

Stačí malý pokrok v umělé inteligenci a skenery herců se stanou překonanou technologií.

Futurologický kongres vítá námořníky všech epoch.

Váš dealer bude žárlit.

0%

Tyto stránky využivají cookies, aby mohly nabídnout relevantní informace pro vás. Dalším setrváním s tímto souhlasíte, máte však možnost cookies zakázat. Přijmout Více informací