Ale může to být ten správný druh krvavého fastfoodu, který si člověk občas rád dá.
Horor Until Dawn sliboval zážitek, při kterém nám ztuhne krev v žilách, ale spíše nám ztuhne úsměv v křečovitém zoufalství. Režisér David F. Sandberg v záchvatu inspirace (nebo ve stavu hluboké spánkové deprivace) přinesl světu filmovou adaptaci stejnojmenné videohry, která před lety slavila úspěch tím, že vás nechala rozhodovat o osudu hrdinů. Snímek si s tím poradil po svém a “pravidla hry” upravil tak, aby si neznalí diváci prostě užili horor, zatímco příznivci hry zaregistrovali významná pomrkávání různými odkazy na předlohu, a zároveň odpustili tvůrcům všechny odchylky. Váš názor na věc tak ovlivní to, z jakého tábora přicházíte. Všichni se ovšem asi shodnou na tom, že v první polovině je snímek celkem svižný, temný, příjemně krvavý a občas zábavně překvapivý. Zatímco v druhé části začne připomínat klasický slasher plný klišé, ve kterém logika mizí rychleji než oběti ve sklepě.
O co tedy půjde? Parta hrdinů dorazí do zapadlého městečka, které vypadá, jako by jej někdo vylovil ze spodního šuplíku zapomenutých hororových kulis. Přátelé se vydávají hledat zmizelou sestru jedné z hlavních hrdinek. Což je samozřejmě nejlepší nápad od vynálezu nočního běhání v lese. Když dorazí k podezřelému penzionu, kde vzduch voní plesnivými tajemstvími a signál mizí rychleji než morální zásady, začíná pravá zábava: umírání, vstávání z mrtvých, zase umírání a opětovné zoufalé přežívání do svítání. V Until Dawn se neumírá jednou. Ne, tady se umírá pořád dokola jako na děsivém kolotoči.
Postavy jsou zabíjeny, oživeny a znovu zabity ve smyčce, kde každé úmrtí přináší méně šoku a více nepříjemné nudy. První výbuch těla? Efektní. Druhý? Přijatelný. Pátý? No tak, Sandbergu, chceš, abychom šli domů? Scénář se vesele utápí v krvavých klišé, ale nelze mu upřít určitou zvrácenou hravost. Ano, postavy jsou archetypy, ano, dialogy jsou stejně hluboké jako kaluž krve pod uříznutou hlavou, ale alespoň si film nehraje na něco, čím není. Slibuje hororovou jízdu plnou nechutných překvapení, výbuchů těl a časových smyček, a to, v rámci možností, i dodá.
Kamera umí vykouzlit pěkné záběry mlhou zalitého lesa, světla baterek řežou tmu jako skalpely a občas se povede i docela poctivý lekačkový úder.Nejsilnější stránkou Until Dawn je atmosféra: onen pocit, že za každým rohem číhá něco hnusného. Kamera umí vykouzlit pěkné záběry mlhou zalitého lesa, světla baterek řežou tmu jako skalpely a občas se povede i docela poctivý lekačkový úder. Hudba decentně duní v pozadí jako srdce umírajícího klauna. Herecké výkony jsou takové, jaké byste čekali: lehce nad hranicí přežitelnosti. Pokud postavy zrovna nekřičí hrůzou, řídí se příručkou: Jak přežít horor. Jsou to spíš pohyblivé obětní dary, ale to je vlastně žánrová tradice stejně stará jako první nesmyslné rozhodnutí v hororu.
Samotná struktura příběhu má trhliny: pravidla časové smyčky jsou mlhavá jako nedělní kocovina, a vysvětlení, proč některé věci fungují a jiné ne, působí spíš jako improvizace než plán. Ale i v té chaotické absurditě je cosi podmanivého. Tempo je svižné: smrt přichází rychle a bez varování, a když už se zvrtne do přílišné monotónnosti výbuchů těl (poněkolikáté vám to už přijde jako veselé konfety), film naštěstí stihne nahodit nové zpestření. A tak i když je scénář předvídatelný jako poslední stránka slabé detektivky a hororové prvky někdy balancují na hraně parodie, pro fanoušky hororových béček a hráče, kteří na Until Dawn vyrostli, to může být právě ten správný druh krvavého fastfoodu, který si člověk občas rád dá, i když ví, že ho bude později bolet břicho.
Máte rádi horory, kde logika obědvá sama venku a zemře tu všechno kromě vaší pozornosti? Pak vás Until Dawn neurazí. Navíc, v dnešní době, kdy i démoni musí mít hluboké motivační příběhy a vrazi řeší svou traumatickou minulost, je příjemné občas vidět film, kde zabiják prostě… zabíjí. A pokud toužíte po něčem, co více připomíná původní hru, pak si ji prostě budete muset zahrát.
„Takhle hroznou pleť mám vždycky, když se večer neodlíčím!“
Vážně chcete vědět, co se vás snaží zabít?
Na fotkách vypadá ubytování vždycky líp…
Until Dawn
Máte rádi horory, kde logika obědvá sama venku a zemře tu všechno kromě vaší pozornosti? Pak vás Until Dawn neurazí. Navíc, v dnešní době, kdy i démoni musí mít hluboké motivační příběhy a vrazi řeší svou traumatickou minulost, je příjemné občas vidět film, kde zabiják prostě... zabíjí. A pokud toužíte po něčem, co více připomíná původní hru, pak si ji prostě budete muset zahrát.
- Hodnocení
