Recenze: Ovce žerou první? Film, který má divákům a divačkám co nabídnout

I nízkorozpočtové projekty můžou přinést vysokou míru zábavy s pěknou myšlenkou.

Předchozí věta se však nevztahuje na všechny. V dílku Ovce žerou první se mísí nadšení s chybami Jana Musila Přejmenovaného, který na poli celovečeráků debutuje. Je rovněž autorem scénáře, ve kterém se zaměřil na téma v současnosti velmi aktuální, ale ze satirického úhlu pohledu zároveň docela obtížné ke zpracování. Někteří si možná vzpomenou na biják nazvaný Bulšit (dostupný na Netflixu, protože v něm hraje dvacetiletý Chris Evans), jehož tvůrci si na začátku tohoto tisíciletí poněkud nepochopitelně usmysleli, že natočí parodii nikoli na horory, nýbrž na komedie!?! Letošní česká novinka se chce trefovat do fenoménu seberozvoje a motivačních řečníků, což lze – zejména pod podprahovým vlivem té záplavy ostatních českých komedií 21. století, jejichž kvality bývají často dosti kolísavé – jen obtížně realizovat bez lidovosti a bez toho, aniž by se do tématu podařilo (místy) prapodivně nezaplést.

Zrovna motivační řečníci se na první dobrou nejeví býti skupinou vhodnou k nějakému zesměšňování. Někteří čeští ve své přesvědčivosti a ve svém suverénním vystupování rozhodně o mnoho nezaostávají za těmi americkými. A není nejmenších pochybností, že dokážou zařídit, aby i nesmělí získali větší sebevědomí a aby se snílci pod jejich dohledem proměnili v muže a ženy činu. Dokážou doručit naprosto znamenitou řeč. Na plátně (podle mě) zazněly ty nejpamátnější v podání Johnnyho Wu (Ken Jeong v působivém Potu a krvi) a Daniela Plainviewa (Daniel Day-Lewis ve vynikajícím dramatu Až na krev). Někdo by možná zařadil taky Williama Wallace (Mel Gibson v oscarovém Statečném srdci). Všechny tři jsou ukázkou precizní scenáristické práce. Nabízela se otázka, jak se s touto nelehkou, ale do značné míry přitom klíčovou pasáží popasuje autor Ovcí. Vzhledem k tomu, jak je napsaná, prostor pro zlepšení rozhodně byl. To možná zpětně připustí sám autor, nicméně i když vyšší patra této motivační řeči nejsou stabilní, dá se napsat, že ji postavil na pevných základech.

Problém spočívá v tom, že tenhle Kamil není hlavní hrdina.A to primárně ze dvou důvodů: Zaprvé, do této úlohy obsadil Jana Dolanského, který se po slabších letech znova začíná výrazněji objevovat v projektech, které míří do kin. To je jedině dobře, protože se jedná o výborného herce, jenž dokáže přirozeně zahrát prakticky kohokoli a jenž získává velké plus za to, že se nebojí brát role v low-budget počinech typu Choking Hazard, Krvavý Johann či právě Ovce žerou první. Kdyby se poslední zmíněný titul soustředil čistě na tuhle figuru bez jakýchkoli odboček, pravděpodobně bychom se dočkali vděčné podívané s varovnou, zrcadlo nastavující nebo jinak údernou myšlenkou. Problém spočívá v tom, že tenhle Kamil není hlavní hrdina. O diváckou přízeň se totiž uchází ještě Dušan (Michal Balcar). Zlomený bolem, truchlí nad odchodem své nerozhodné přítelkyně Terezy, která se chce sblížit s Kamilem, jehož bejvalka Iveta se pro změnu spolčí s Dušanem, který ve své popletené mysli stvoří nešťastný plán zahrnující, mimo jiné, únos obou uvedených žen a jejich přivázání k židli.

Účast Aleny Dolákové velmi pomáhá, stejně jako přítomnost Gabriely Mikulkové, která by se správně měla už dávno řadit po bok Ani Geislerové, Jany Plodkové a Anny Polívkové do společnosti neobsazovanějších českých hereček. Trochu zamrzí, že více prostoru nedostalo taky na plátně neokoukané (a přitom tak pěkné) město Pardubice; naopak bychom se bývali obešli bez onoho sklouzávání k lidovosti, u které si lze v tomto případě snadno představit, že by daleko lépe fungovala na divadle, se kterým má bohaté zkušenosti Jan Musil Přejmenovaný, používající tento přídomek kvůli odlišnosti se známějším nositelem téhož jména (podobně chtěl Paul W. S. Anderson zamezit přidáním písmen W. S. tomu, aby si jej lidé pletli se jmenovcem Paulem Thomasem Andersonem). Nicméně pokud je něco, v čem režisér filmu Ovce žerou první opravdu vyniká, jsou to skvěle nakoukané charaktery lidí a jejich chování.

Ovce žerou první jsou filmem ne tak docela spadajícím do subžánru česká filmová komedie 21. století, jelikož na více místech vlastně trochu pochybujeme nad tím, jestli sledujeme komedii, anebo mírně posmutnělé drama. Pravda, komediální momenty výrazně převažují a po několika z nich fakticky není snadné se přestat smát. Platí to i pro dvě celé scény. V jedné jde Dušan nabízet svůj scénář, ve kterém se vracíme do dob středověku, přičemž by nebylo překvapením, kdyby tady autor vycházel ze svého vlastního zážitku, neboť podobně to při takovém pitchingu producentům mnohdy vypadá. Druhou famózní scénou je ta u psychiatra (Robert Mikluš), který by sám zjevně potřeboval vyšetřit. Ovce žerou první jsou dostatečně kvalitní na to, aby stály za zhlédnutí v kině, přestože by tvůrci asi bývali udělali lépe, kdyby se místo motivačních řečníků zaměřili na stand-up komiky, jelikož ti by mohli pro jejich široce rozličné kvality být pro účely satiry teprve vhodnou sortou.

V dnešní době může být motivačním řečníkem (a premiérem) už opravdu každý, včetně nezvykle upřímné Terezy.