Hobit: Šmakova dračí poušť / The Hobbit: The Desolation of Smaug – recenze

Pod horou je drak.

 

Nevím, jak první díl nové Jacksonovy středozemské trilogie zapůsobil na jiné nečtenáře, ale mne před rokem ke knize dvakrát nepřilákal, spíše dal za pravdu mému odporu. Nyní vás mohu potěšit zprávou, že prostřední část Hobita je neskonale povedenější. Děj nabral kompaktnější podoby, hlavní hrdinové se mnohem lépe profilují, dětinskost ustupuje do pozadí a zvláštní efekty jsou používány smysluplně. Jenže film nejde donekonečna popisovat skrz to, čím není. Chvála hudby nebo výpravy by zase byla nošením dříví entům. Jaké vlastní kvality Šmakova dračí pustina nabízí?

Peter Jackson teprve tímto snímkem skutečně vytváří plnohodnotný prequel k Pánu prstenů. Masivní připisování materiálu sice neměl Tolkien zapotřebí, ale myslím, že by na svého „žáka“ mohl být pyšný. V úvodním flashbacku se tentokrát podíváme znovu do Hůrky, kde čaroděj Gandalf (Ian McKellen) začal kout pikle s uchazečem na trůn trpaslíků Thorinem Pavézou (Richard Armitage). Trpaslíkovi totiž usilují o život temné síly, tudíž chce Gandalf zjistit, co stojí za jejich probuzením. Během nového pokračování proto zkoumá stará sídla zla a jeho obavy se bohužel naplňují. Jde sice o pouhý subplot složitějšího dobrodružství, ale úžasně přispívá ke kontinuitě obou zprvu knižních příběhů a dokáže kolem jediné hlavní postavy zkoncentrovat stejné napětí, jaké panuje kolem zbylého putujícího osazenstva, možná i větší. Čaroděj Radagast (Sylvester McCoy) nás tentokrát baví mnohem únosnějším humorem. Naštěstí také dostal daleko méně scén.

Abych už však konečně zmínil hobita… Bilbo Pytlík (Martin Freeman) a trpaslíci jsou již skoro u svého cíle, tedy Osamělé hory. Při útěku před skřety Azoga Znesvětitele (Manu Bennett) se dál sekávají s novými tvářemi. Trochu nadbytečným se zdá být zastávka u kožoměnce Medděda (Mikael Persbrandt), ovšem pořádný zvrat nastává díky událostem vedoucím k setkání s elfy. Mezi nimi zazáří Lee Pace jako král Thranduil. Je dobré po delší době vidět nějakého nechutného elfského protivu, který nepatří mezi hlavní padouchy. Jeho synem je sám slavný Legolas (Orlando Bloom) pro veliký úspěch transplantovaný do Hobita z předchozí (budoucí) ságy. Pod nimi slouží kapitánka stráží Tauriel (Evangeline Lilly), jež vůbec v žádné knize nebyla. Nemohu namítnout nic proti Bloomovi ani Lilly, ale je prostě velice okaté, že hrají přidané postavy a jejich účast je spojena s periferními hrdiny a námětem „vracejícího se zla“, jemuž chtějí čelit, což se nedá říct o Thranduilovi. Těžce to připomíná podivné hrátky s Arwen v Pánu prstenů.

Když už jste si mysleli, že bitky se skřety vás již nemohou nadchnout, proběhne říční zápas na sudech.Střet Bilba a trpaslíků s ušatými náfuky vyústí v několik zajímavých scének. Když už jste si mysleli, že bitky se skřety vás již nemohou nadchnout, proběhne říční zápas na sudech a Jackson opět přichází na to, jak udělat to samé a opakované zase jinak. Od akce si trochu odpočineme, jakmile výprava dorazí pod ochranou muže jménem Bard (Luke Evans) do lidského města Esgaroth. Osobně jsem měl vždycky zvláštní problém s jedním aspektem specificky filmové Středozemě. V mytologickém věku plném trpaslíků, elfů, hobitů, skřetů, andělů vydávajících se za čaroděje a dalších, mi lidé vždycky přišli absolutně nepřirození, beze známek reálných životů (za nejlidštější bych považoval právě hobity). Stejně je tomu tak s atmosférou Esgarothu, i když Stephen Fry je docela pomilováníhodným diktátorským starostou a Bardova rodina se zúčastní jednoho podařeného žertu. Bard, podobně jako Thorin nebo Aragorn, trpí svou rodinnou historií. Obdobné komplexy musí být vyřešeny až ve třetím díle, tudíž až tam doceníme důležitost jeho města v sáze. To ostatně platí i o Legolasovi a Tauriel.

Souboje s nepřáteli většinou spočívají v rychlém propíchnutí skřetů (nikdo s tím nemá problém, jelikož představují čisté zlo), a proto přijde jen vhod zápas s legendárním drakem Šmakem v trpasličím královstvím. Bestie je nejen technicky věrohodná, ale má v sobě i znatelnou „lidskou“ zlovolnost a na rozdíl od skřetů promlouvá v delších ucelených větách nepěkných obsahem s mrazivým přednesem, za nimiž stojí démonický Benedict Cumberbatch. Unikání před drakem a snaha jej přelstít se ukazuje jako zlatý hřeb filmu, jehož Armitage řádně využije k vyzrání své postavy. Náhlý konec a neoblomné titulky zamrzí tak, jak to snad vůbec nebylo možné u Neočekávané cesty, takže tentokrát snad sáhnu i po předloze…
 
 

„Flirtování s trpaslíkem mne přivedlo na myšlenku Armády světla.“


 
 

„Pokud jde o draka… nacpěte našeho starostu uspávadlama a předhodťe ho mu pak.“


 
 

Pozor, až mu dojde, že může používat meč a prsten neviditelnosti zároveň…


 
 

0%

Bestie je nejen technicky věrohodná, ale má v sobě i znatelnou "lidskou" zlovolnost a na rozdíl od skřetů promlouvá v delších ucelených větách nepěkných obsahem s mrazivým přednesem, za nimiž stojí démonický Benedict Cumberbatch. Unikání před drakem a snaha jej přelstít se ukazuje jako zlatý hřeb filmu, jehož Armitage řádně využije k vyzrání své postavy. Náhlý konec a neoblomné titulky zamrzí tak, jak to snad vůbec nebylo možné u Neočekávané cesty, takže tentokrát snad sáhnu i po předloze…

Tyto stránky využivají cookies, aby mohly nabídnout relevantní informace pro vás. Dalším setrváním s tímto souhlasíte, máte však možnost cookies zakázat. Přijmout Více informací