Recenze: Válečné monstrum se soustředí na nezvaného hosta z vnějšího vesmíru

Splňuje tahle na Netflixu dostupná akční sci-fi velká očekávání?

Ukázky pomalu naznačovaly, že by mohlo jít o akční filmovou událost roku, co se uvedení na streamovacích platformách týče. Většinou platí, že zápletka akčňáků, včetně těch nejoslavovanějších, se dá v pohodě napsat do jedné jediné věty. Válečné monstrum v tomto směru nepředstavuje žádnou výjimku: Speciální jednotka amerických Rangers se během zdánlivě obyčejné mise setká s mimozemským robotem, který vypadá jako ED-209 z RoboCopa, a jehož cílem je všechny terminovat. Hlavní hrdina, kterého zrovna jako ostatní členy jednotky známe pouze pod číslem, konkrétně 81, vydrží mnohem víc. Dalo by se napsat, že se jedná o lidského Supermana, ale i on musí mít nějakou slabinu, resp. musí řešit nějaké trauma. Na misi v Afghánistánu ztratil při útoku svého bratra, kterého nedokázal odnést do bezpečí „za cílovou čáru“, jelikož byl sám zraněný.

Ještě předtím, než se půjde do ostré akce, bude samozřejmě nutné potrénovat. Tréninkové sekvence přitom bývají ve filmech spíše za trest, protože mnohdy představují nutné zlo, kterým je prostě potřeba hlavně natáhnout stopáž, jelikož co se scenáristické práce týče, snad žádný jiný žánr není těžší než ten akční. Tréninková pasáž ve Válečném monstru je naštěstí dostatečně kvalitně sestříhaná a zajímavá, takže to není jenom čekání na to, až se takříkajíc doopravdy začne něco dít. Větší potíž představuje fakt, že vrcholnou scénou tohoto bijáku není závěrečné zúčtování, nýbrž ta, ve které jsou všichni přeživší unášeni na divoké řece (lokace jsou obecně líbivé), přičemž jedno z nepsaných klišé v rámci akčních projektů je, že za takovýchto okolností obvykle musí přijít vodopád. Nebudeme napínat: vodopád přijde, avšak jedná se patrně o nejhůře natočený moment celého tohoto jinak velmi zručně natočeného počinu.

Tady asi nebude od věci se zaměřit na australského režiséra Patricka Hughese. Jeho celovečerní debut Red Hill má naprosto nevyvážené tempo a rytmus. Přesto natolik zaujal Sylvestra Stalloneho, že Hughese nechal režírovat The Expendables 3, kteří jsou z řemeslného (vlastně i obsahového, ale to teď nechme stranou) úhlu pohledu rovněž špatní. Poté však nastal zásadní zvrat se Zabijákem a bodyguardem a s pokračováním nazvaným Zabijákova žena a bodyguard, což jsou po všech stránkách vynikající podívané hodné četných opakovaných zhlédnutí. Naopak následující Muž z Toronta opět postrádá optimální balanc. Režisér dlouho neměl na žádných internetových stránkách, které se zabývají kinematografií, ani svoji fotku. Takže se kvůli těm značně rozdílným zpracováním nabízelo, že jde o pseudonym někoho (ne)známého (viz např. Roderick Jaynes a bratři Coeni), kdo nechce být z nějakého důvodu s daným snímkem spojován. Nicméně až Válečné monstrum definitivně potvrzuje, že Patrick Hughes je skutečný, neboť si v něm střihnul cameo. Ovšem otázka, jestli měl právo finálního sestřihu, zůstává nezodpovězena.

Samotná zápletka této jeho novinky se tvářila býti natolik nosnou, že by ani nepotřebovala hvězdné obsazení.Samotná zápletka této jeho novinky se tvářila býti natolik nosnou, že by ani nepotřebovala hvězdné obsazení. V tom se Válečné monstrum liší například od na Netflixu rovněž dostupné a skvělé Trojí hranice (s Benem Affleckem, Charliem Hunnamem, Garrettem Hedlundem, Pedrem Pascalem a Adriou Arjonou). Jai Courtney, Dennis Quaid i Esai Morales ztvárňují pouze vedlejší úlohy. Ta hlavní připadla Alanu Ritchsonovi, který se objevil například v Rychle a zběsile 10, ale na rozdíl od Vina Diesela zjevně netrpí žádnými manýry a tuhle roli si užívá. Ostatně, který herec kolem čtyřicítky by si nechtěl zahrát drsného vojáka, který ctí ušlechtilé morální hodnoty a který by teoreticky mohl být schopný přelstít mimozemskou technologii?

Válečné monstrum vlastně do určité míry kopíruje příběh známý z Predátora. I z té stránky, že tenhle lovec svoje oběti pouze zabíjel, ale nepožíral a nestaral se ani o jejich mozky, jako kupříkladu „emzáci“ během invaze zobrazené ve sci-fi Skyline. Kopírovat zápletku osmdesátkové kultovky není špatný přístup, jenom je potřeba přidat něco navíc. Ideálně působivé akční scény, ale takové nejsou ve Válečném monstru všechny. Napětí, které by se dalo krájet, se taky příliš nedostavuje. A co se klišé týče, vyskytuje se jich tady o dost víc, než bychom potřebovali. Oprávněné, pokud se to vůbec dá za klišé označit, neboť se jednou může ukázat jako reálné, bude akorát to, že když se vražedný robot nachází v blízkosti, přestane fungovat lidská technika (s výjimkou zbraní), což zažil už v 60. letech strážmistr Cruchot. Takže zájem o sequel, pro který si tvůrci nechali dokořán otevřená vrata, asi nebude značný, třebaže by mohl být celkem velkolepý.

„Pohyb, pohyb. Kdo se nepřitáhne, nebude moct koukat na zprávy!“