Recenze: Ve filmu Jay Kelly těší Adama Sandlera, že může pracovat pro George Clooneyho

A George Clooney hraje slavného herce, který v tomto dramatu řeší věci, které slavní herci klidně můžou řešit i ve skutečnosti.

Úvodní scéna potvrzuje, že na filmovém place může být leckdy pořádný chaos. Dokonce i tehdy, když jednu z hlavních rolí ztvárňuje hvězda z nejzářivějších. Jay Kelly vystřihne poslední záběr s naprostým přehledem a brzy se má pustit do dalšího projektu. Jenže se v rychlém sledu objeví tři okolnosti, které jej přinutí změnit priority. Nejprve zjistí, že odešel režisér, který mu výrazně pomohl na začátku kariéry a kterého při posledním setkání zklamal. Následně zažije nepříjemnou konfrontaci s bývalým spolužákem, jenž to v herecké kariéře nedotáhnul ani z poloviny tak daleko a nehodlá se s tím smířit, ač si za to může z větší části sám. Navíc se v titulním hrdinovi pohne svědomí a uvědomí si, že se svým dcerám nevěnoval tolik, kolik se asi věnovat měl. A tak vyrazí za jednou z nich do Evropy, přičemž této cesty nakonec využije k tomu, aby se osobně zúčastnil pocty, kterou na jeho počest připravuje jeden italský festival.

Nechává nás nahlédnout do zákulisí ostře sledované filmové branže, ovšem nepřichází v tomto směru s ničím objevným.Dílka, která nás zavádějí na natáčení filmů, potažmo ta, ve kterých je hlavní postavou herec nebo herečka, bývají divácky velmi atraktivní, leč zároveň také nezřídka předvídatelná. Určitě lze napsat, že Noah Baumbach má coby režisér – podobně jako například Martin Scorsese –svoje téma, které ve své tvorbě prozkoumává z vícero úhlů pohledu (viz nejen Oliheň a velryba či Manželská historie). Tentokrát k němu přidává svoji další velkou zálibu, kterou je kinematografie. Nechává nás nahlédnout do zákulisí ostře sledované filmové branže, ovšem nepřichází v tomto směru s ničím objevným. Ale mnohé patrně potěší, že se nás snaží přesvědčit, že v tomto tvrdém byznysu nejde primárně o peníze, a že i mezi hercem a jeho manažerem (což není to samé jako herec a jeho kaskadér) může vzniknout opravdové přátelství, třebaže se nedá tvrdit, že se oba stoprocentně nacházejí na stejné straně barikády.

Během té závěrečné festivalové retrospektivy uvidíme ukázky z předchozích filmů samotného George Clooneyho, což znamená, že režisér vlastně neoslavuje pouze Jaye Kellyho, nýbrž i jeho představitele. Současně platí, že to pochopitelně není tak, že by čtyřiašedesátiletý držitel dvou Oscarů hrál sám sebe, byť tohle rovněž představuje jednu z otázek, která se dokonce promítla do úvodního citátu spisovatelky Sylvie Plath. Sbírku cenných sošek, potažmo nominací na ně, za Jaye Kellyho nikdo nerozšíří, protože si na něj členové Akademie filmového umění a věd při hlasování jaksi nevzpomněli. Na rozdíl od novinářů z Hollywood Foreign Press Association, kteří nominovali jak George Clooneyho, tak Adama Sandlera, jenž se v úloze manažera Rona Sukenicka v podstatě stává Ducháčkem, neboť taky všechno zařídí. A připomene nám, že vedle komediálních taškařic dokáže předvést povedený výkon i v seriózně míněném počinu, poněvadž Jaye Kellyho nelze považovat za komedii.

Bohužel, ani dvě výše zmíněné herecké osobnosti, a ani jejich spoluhráči a spoluhráčky, především Laura Dern, Billy Crudup, Riley Keough, Stacy Keach, Eve Hewson a Patrick Wilson, nedokážou zabránit některým ospalým pasážím, ke kterým se z větší části řadí například ta ve vlaku do Itálie, která jistě měla nabídnout více poznatků, než jenom ten, že může být pro celebrity zrádné cestovat prostředkem hromadné dopravy. Celkový dojem z ní nenapraví ani ona „akční scéna“ s ukradenou kabelkou, která na jednu stranu částečně ospravedlní přítomnost holandského a německého cyklisty, ale na tu druhou vlastně stejně působí, jako by Baumbach psal dva scénáře najednou a neuvědomil si, že ji zahrnul do nesprávného. Podobně rozpačité zůstávají retrospektivní sekvence, které si pro sebe ve finálním sestřihu utrhnou několik minut, přestože jejich obsah byl předtím dostatečně shrnutý v jedné jediné větě.

Jay Kelly je film, který určitě má svoje dobré kvality, ale není jich tolik, aby vyvolal velké nadšení. To se totiž dostavuje de facto pouze v souvislosti s líbivými italskými lokacemi. Zamrzí, že jedinou opravdu památnou scénou zůstane ta v zamlženém lese, kde po telefonátu s dcerou naplno vynikne Jayova osamělost. Pro Noaha Baumbacha je jeho režijní tvorba zjevně velice osobní, nicméně s tímto přístupem neslavili pokaždé úspěch ani jiní věhlasní filmaři. Každopádně musíme ve třetí dekádě 21. století kvitovat, že upustil od jakýchkoli korektnostních vsuvek, kterými by se chtěl komukoli zavděčit. Zároveň se dopustil velké chyby, když do té pocty na festivalu zahrnul reálné snímky, protože nám tím připomíná, že ve filmografii George Clooneyho se nachází celá řada lepších.

Když se podívám do zrcadla, vidím sebe.

„Vida, nedělní křížovka …“

Ten kufr se sám neodveze!