Drama podle skutečných událostí, v jehož titulcích najdeme několik českých jmen.
Rozpínaví nacisté si za nejničivějšího konfliktu v dějinách dělali nárok i na skandinávské státy. Z nich jenom Švédsko zůstávalo zcela neutrální. Hlavně asi proto, že odtamtud pocházela první manželka Hermanna Göringa (o jehož konci vypráví letošní drama Norimberk), který tam také nějakou dobu před druhou světovou válkou žil. Každopádně například německé vlaky mohly přes území země nacházející se mezi Norskem a Finskem volně projíždět. Sekretář Staffan Söderblom měl velký strach z možné okupace, protože tušil, že sám Hitler je všehoschopný. Žádnou radost mu proto nečinily aktivity Gösty Engzella (Henrik Dorsin) z právnického departmentu ministerstva zahraničí, který, když se dozvěděl, že norští a dánští Židé začínají mizet a zřejmě jsou odvážení do pracovních táborů ke konečnému řešení, začal okamžitě jednat.
Sám by to pochopitelně nezvládnul, takže musel doufat v podporu některých diplomatů, jako byl Göran Von Otter, a taky kolegů a kolegyň. To znamená, že během expozice nám bude představena celá řada postav. Do toho neustále někdo něco říká (minimálně během úvodní půl hodiny se v podstatě nestane, aby bylo ticho na dobu delší než tři sekundy), tudíž není snadné vstřebat všechno důležité, což nepříjemně narušuje pozornost. Na druhou stranu, v následujících desítkách minut bude všechno zásadní zopakováno, případně dokážeme souvislosti celkem snadno vypozorovat. Počet postav, které opravdu výrazně promlouvají do příběhu, se během druhého a třetího dějství, tj. během konfrontace a rozuzlení, nakonec dá spočítat na prstech.
Z vedlejších postav nás bude ponejvíce zajímat asistentka Rut Voglová (Sissela Benn), která dostane po návratu z Dánska svůj vlastní oblouk, který pro Engzella znamená další motivaci k činnosti hodné vyznamenání. V souvislosti s ní můžeme upozornit, že se ve filmu mluví také o Praze, Brnu a Terezíně, kde by měla nuceně pobývat dvojčata Bondyova, která byla oddělena od svých rodičů. Tento případ má představovat precedens pro další, aby bylo možné ve Švédsku zachránit i ty Židy, kteří mají na tento stát jenom minimální vazby, co se svého původu týče. Ledacos nasvědčuje tomu, že ve skutečnosti tady nechtěli tvůrci demonstrovat jeden konkrétní reálný případ, nýbrž jim šlo o to ukázat, že takových odloučení existovala za války celá řada. Tady se ještě podařilo zachovat velkou míru autenticity, což rozhodně neplatí pro všechny scény, které ve Švédské spojce sledujeme, tj. nejen pro ty, které se odehrávají v Berlíně nebo v Terezíně.
Hlavní důvod je ten, že na rozdíl od Schindlerova seznamu tahle novinka zvláště během expozice bere zobrazované události s nadhledem, takže jim nechybí uvolněný či přímo komediální podtón.Hlavní důvod je ten, že na rozdíl od Schindlerova seznamu tahle novinka zvláště během expozice bere zobrazované události s nadhledem, takže jim nechybí uvolněný či přímo komediální podtón. Samozřejmě si to tvůrci můžou dovolit, když víme, že navzdory Söderblomovým prohlášením (které bychom asi měli brát s rezervou, protože tahle figura je prezentována jako velmi omezená) Třetí říše nezvítězila, a když je záměrem ukázat, že hrstka zdánlivých outsiderů svou morální čistotou a z ní pramenící pílí převezla tehdejší nebezpečnou velmoc, z jejíž přisluhovačů film krátce zaměří pozornost na Martina Luthera, Joachima von Ribbentropa, Adolfa Eichmanna a Kurta Gersteina, přičemž je při tom často odlehčeném pohledu trochu překvapivé, že vyloženě karikaturu tento počin dělá pouze z prvního jmenovaného.
Švédská spojka uvádí jakožto zápletku jeden z těch významných a ušlechtilých případů, kdy slušnost zvítězila nad strachem. Za samotný námět by si zasloužila být za švédskou stranu vyslána do boje o Oscara, avšak ono nepříliš dramatické zpracování by jí značné šance dosáhnout na finální nominovanou pětici asi spíše nedávalo. Navíc, letos se chystá uvést svůj další ambiciózně-satirický projekt po zisku Zlaté palmy z Cannes patrně sledovanější (a s ohledem a odchod Roye Anderssona do filmařského důchodu taky nejsvéráznější) švédský režisér současnosti Ruben Östlund, který přizval ke spolupráci hollywoodská herecká esa. Nic to ovšem nemění na tom, že díky uvedení na Netflixu si Švédská spojka svoje spokojené diváky a divačky s největší pravděpodobností tak jako tak najde, a to napříč národnostmi.
Navzdory přítomnosti dobových aut film postrádá doopravdy působivou dobovou atmosféru.
Telefon je pro telefonování nepostradatelný, a to i v případě boje proti totalitnímu režimu.
Jak to asi dopadne s Rut?
Švédská spojka / Den svenska länken
Švédská spojka uvádí jakožto zápletku jeden z těch významných a ušlechtilých případů, kdy slušnost zvítězila nad strachem. Za samotný námět by si zasloužila být za švédskou stranu vyslána do boje o Oscara, avšak ono nepříliš dramatické zpracování by jí značné šance dosáhnout na finální nominovanou pětici asi spíše nedávalo. Navíc, letos se chystá uvést svůj další ambiciózně-satirický projekt po zisku Zlaté palmy z Cannes patrně sledovanější (a s ohledem a odchod Roye Anderssona do filmařského důchodu taky nejsvéráznější) švédský režisér současnosti Ruben Östlund, který přizval ke spolupráci hollywoodská herecká esa. Nic to ovšem nemění na tom, že díky uvedení na Netflixu si Švédská spojka svoje spokojené diváky a divačky s největší pravděpodobností tak jako tak najde, a to napříč národnostmi.
- Hodnocení
