Recenze: Poberta není, čím se tváří být

Po uvedení v rámci projektu Tady Vary míří tento film do běžné distribuce. Stojí za zhlédnutí?

S každou krizí přichází nějaká příležitost. Ví to taky problémový Luboš Sochor, kterému u něj na malém moravském městě neřeknou jinak než Lupyn. Špinavost, pro kterou se rozhodnul se svými kamarády, a díky které uvidíme v českém filmu málo vídanou automobilovou honičku, jej dostala za mříže. Před místním policajtem Čendou totiž odmítnul napsat na papír jména svých kompliců. Záhy poté zjistil, že oni s jeho udáním naopak vůbec neváhali. Kamarádi … Tu rozjela se první vlna koronavirové pandemie a s ní první lockdown. Uzavřená věznice s přísnými pravidly byla relativně bezpečným místem. Ale co se stane po návratu do společnosti? Navzdory pošramocené pověsti se podaří najít práci v pivovaru. Teď to ještě bude chtít urovnat vztahy s dívčinou Tamarou (příjemně civilní Denisa Barešová) a zajistit, aby si kontroverzní podnikatel (záměrně se vyhýbám označení mafián) ve složité době nepřivlastnil všechno a všechny.

V první řadě bude nutné uvést na pravou míru jednu důležitou věc. Poberta je hojně prezentován jako komedie, přestože komedií není. Momenty, u kterých bychom se zasmáli, se dají s přehledem spočítat na prstech jedné ruky. A ty, které by měly takříkajíc pohladit, se tady nevyskytují vůbec. Jenže, Poberta vlastně výhradně nespadá ani do definice dramatu. Balancování na hranici obou žánrů může být zrádné a často taky může vést k nespokojenosti diváků a divaček (to už se mnohem víc vyplatí mix westernu a sci-fi). Tento počin se od většiny českých filmových komedií 21. století liší tím, že netlačí na sílu žádný rádoby humor, který by byl schválně přestřelený a křečovitý. Z dramatického úhlu pohledu se zase někdy zbytečně motá v kruhu, což částečně odlehčuje hlas vypravěče Pavla Zedníčka, který všemu záměrně dodává až pohádkový nádech. Každopádně celkově o Pobertovi platí, že je zcela „pročeský“, tj. nevyvozitelný do zahraničí.

Nemůže být nejmenších pochybností o tom, že možnost natáčet svůj první celovečerák pro něj, který filmem žije, byla nesmírně radostná, protože tohle nadšení se podařilo na plátno dostat.Režisér Ondřej Hudeček byl přitom do letoška možná známější venku než doma, jelikož se svým krátkometrážním snímkem Furiant vyhrál na Sundance a následně režíroval dokumentární Pásky z Nagana, které poutavě vzpomínají na největší úspěch v historii českého hokeje. Na FAMO v Písku studoval režii, leč přeběhnul na FAMU a dokonce do Montréalu, kde se věnoval kameře. Za ni si stoupnul i tentokrát. Zároveň se chopil psaní scénáře a střihové skladby. Nemůže být nejmenších pochybností o tom, že možnost natáčet svůj první celovečerák pro něj, který filmem žije, byla nesmírně radostná, protože tohle nadšení se podařilo na plátno dostat. Současně všem předvedl, že Matyáš Řezníček v pohodě celovečerní biják sám utáhne.

Není ovšem snadné se rozhodnout, jestli jde v jeho případě o kladnou postavu. S řadou věcí, které Lupyn dělá, nemůžeme souhlasit. A to ani tehdy, když jsou myšleny pro dobrý účel. To souvisí se psaním, nikoli s hereckým vystoupením, protože herecky nelze v podstatě nikomu nic vytknout. Ani Anně Prášil Fialové a jejím dvěma výstupům, třebaže příběh nijak neposouvají. Nejpozoruhodnější postavou však není ta hlavní. A nejde ani o Aleše Sasína v podání Stanislava Majera, protože pozornost na sebe nejčastěji strhává Václav Neužil coby policajt Čenda, který si pravidla ohýbá podle svého a který Lupynovi komplikuje počínání i tím, že se v době jeho nepřítomnosti sblížil s jeho matkou (Eva Vrbková). U obou jmenovaných herců je znát, že si tohle natáčení (v nářečí) hodně užívali.

„Užít si“ není sloveso, které by se v souvislosti s tímto filmem pojilo nejtrefněji, nicméně nejen vzhledem k tomu, že s sebou nese morální poučení o tom, že si každý zaslouží druhou šanci, má Poberta svoje velmi dobré kvality. A to rovněž po technické stránce. Ačkoli i v tomto směru pořád existuje prostor pro zlepšení. Ovšem jestli se v současném českém režisérském rybníčku vyskytuje někdo, kdo má schopnost dosáhnout už ve svém příštím celovečeráku maximální technické preciznosti, je to určitě Ondřej Hudeček. Takoví filmaři-nadšenci, kteří nekoukají jenom na tržby, ale snaží se svým projektům dát nosnou myšlenku, a kteří navíc zvládají jak kreativní, tak technickou stránku, by se vždycky měli těšit značné divácké pozornosti.

Poberta je film, který se sice navrací do pandemických roků 2020 a 2021, ale to by stoprocentně nemělo být důvodem, proč na něj nevyrazit. Na dobu koronavirovou vzpomíná především s nadhledem, takže nevynechává tehdejší chaotická vládní nařízení. Jinak se ani Poberta nevyvarovává klasickému nešvaru prvotin, jejichž tvůrci většinou v předprodukční, produkční ani postprodukční fázi nepracují s variantou, že méně je někdy více. Poberta taky nese prvky westernu, což je vždycky sympatické, obzvlášť u domácích počinů a obzvlášť, když to nepůsobí nechtěně směšně, což tady tedy pochopitelně nepůsobí. Ale abychom si jednoznačně odpověděli na výše uvedenou otázku: Stojí tenhle film za zhlédnutí? Tak určitě!

Že by zloději okradli zloděje?