Recenze Pasažér: Smrtící nuda v obytné dodávce

Horor o dvou lidech, kteří ignorovali každou značku Zákaz vjezdu i zdravý rozum.

Moderní pohádka mnoha mladých párů? Opustíte předražený podnájem, prodáte ledvinu, abyste si pořídili obytnou dodávku, nabalíte outdoorové hadry a vyrazíte vstříc západu slunce a instagramovému „vanlife“ snění. Přesně takhle začíná Pasažér. Režisér André Øvredal, který nás kdysi tak příjemně mrazil v pitevně u Tajemství smrti slečny Neznámé, se tentokrát rozhodl vyměnit klaustrofobní kouzlo venkovské márnice za otevřenou dálnici. Jenže zatímco minule mu motor šlapal jako švýcarské hodinky, jeho nejnovější hororový road trip dopadl tak, že režisér prostě a jednoduše usnul za volantem.

Celý tenhle kočovný špás má sice na papíře docela nosný koncept, tedy že se klasický strašidelný dům přenáší na čtyři kola a démoni platí dálniční známku, jenže ve výsledku hrdinové Pasažéra jezdí v kruzích a během cesty nabízí divákovi jen pár předvídatelných hrbolů.Celý tenhle kočovný špás má sice na papíře docela nosný koncept, tedy že se klasický strašidelný dům přenáší na čtyři kola a démoni platí dálniční známku, jenže ve výsledku hrdinové Pasažéra jezdí v kruzích a během cesty nabízí divákovi jen pár předvídatelných hrbolů. Přitom začátek je poměrně silný a úvodní sekvence funguje přímo skvěle. Je trpělivá, intenzivní, má atmosférický odpich a ukáže nám, co svede titulní stopařská potvora, když má špatný den. Pak se ale setkáváme s Maddie a Tylerem. Naše ústřední dvojice je sluníčková a bezkonfliktní, jsou prostě nesmírně roztomilí, ale zároveň taky zoufale nezajímaví.

Scénář si dává sakra na čas, než tyhle dva vůbec aklimatizuje na život v dodávce. Trvá to bezmála polovinu filmu, než se mezi nimi urodí alespoň mikroskopický náznak dramatu, který by rozbil čím dál mechaničtější a předvídatelnější strašení, do něhož tito dva géniové vletěli po hlavě. Ono totiž platí, že aby některé horory mohly vůbec pokračovat, postavy v nich musí dělat neuvěřitelně hloupé věci. A tady diváka přepadne spousta myšlenek „co-to-sakra-děláš“. Třeba když je moudrá babička silnic varuje, aby necestovali v noci a hlavně nikde nezastavovali, co udělá Maddie a Tyler? Jasně, vyrazí do temnoty a zastaví asi tak osmkrát za sebou.

Snímek není katastrofální, jenže u hororu, který má ze všech filmových žánrů největší volnost a možnost nás překvapit, diváka každé klišé strašně bolí. Máme tu tedy starou ostřílenou vědmu, na kterou hrdinové náhodně narazí a ona jim okamžitě dá to správné varování (které neposlechnou), nástěnku s plakáty pohřešovaných, zaprášenou knihu o „tuláckém kódu“ plnou symbolů, která najednou dvojici poskytne munici k obraně. A korunu tomu nasazuje přídavek náboženských symbolů: zničehonic se tu začne šermovat svatým patronem a katolickými motivy. Největším kamenem úrazu je ale samotný antagonista. Tajuplný pasažér sice v siluetě a z dálky celkem ujde, ale zblízka ztrácí veškerý respekt. Tahle démonická entita má navíc tak povrchní a nedefinované motivace, až je to k pláči.

Co film naopak drží nad vodou a zachraňuje od naší chutě poslat jej na sešrotování, je Øvredalovo vizuální řemeslo. Režisér a jeho kameraman Federico Verardi mají neuvěřitelné oko pro noční estetiku a temnotu zachycují tím nejpříjemněji děsivým způsobem. Příběh ale funguje jako rozbitá spojka a zabíjí jakékoli tempo, které by rozjetá dodávka nutně potřebovala.

Na tenhle výlet dodávkou bylo sbaleno vše potřebné: skvělá kamera, atmosférické lokace, talentovaný režisér i solidní rozpočet. Jenže film nás veze po notoricky známé silnici hororových klišé, aniž by nám na ní ukázal cokoli originálního. Po slibném začátku píchne pneumatika a dojedeme leda tak na vrakoviště, kde bude Pasažér strašit jako duch promarněného potenciálu.

Červené LED světlo je nejnovějším hitem kosmetického průmyslu.