Rozhovory

Emanuele Ruggiero v rozhovoru o Brně, filmu, dokumentu Czizincii i MFOF


„Pracujte s vášní a otevřeným srdcem.“
 
 
 
Emanuele Ruggiero se narodil Miláně, ale v současnosti žije v Brně se svou manželkou. Tento charismatický režisér a kameraman se pyšní bohatou kariérou. Pracoval dokonce i jako hlavní kameraman pro nadaci režiséra Stevena Spielberga, natočil celovečerní dokument Czizincii/Mygranti a na podzim si zopakuje svoji roli porotce na Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Při této příležitosti jsme panu Ruggierovi položili deset otázek týkajících se nejen jeho kariéry, ale i životu v Brně či účasti na MFOF.
 

 
Červený koberec: Narodil jste se v Miláně, žil jste v New Yorku a nyní je Vašim domovem Brno. V čem jsou tato města pro život rozdílná?

Emanuele Ruggiero: Milán je moje rodné město. Žil jsem tam do svých 33 let. Byl jsem v New Yorku v letech 1987/88, v Brně v posledních čtyřech letech. Tři různá města, tři různá období mého života. Milán a New York se změnily hodně během těchto let, stejně jako Brno. Avšak mají něco společného. Směsicí kultury, nápadů a lidí z celého světa.

Brno je dnes multikulturní město, mnohem více než například Praha, dle mého názoru, kvůli různým faktorům. K tomu přispívají i různé velké IT firmy z celého světa (například Microsoft, IBM, At&t, Zebra, Redhat atd.), které stále nabírají lidi ze zahraničí.

Červený koberec: Co Vás do Brna přivedlo?

Emanuele Ruggiero: Moje první kroky do Brna mířily před revolucí v roce 1986, velmi rychlá zastávka mezi turistickou návštěvou Budapeště, Vídně a Prahy. Podruhé jsem tu byl v září roku 1996, a to byl okamžik, který mi změnil život díky mé moravské přítelkyni, kterou jsem si vzal v Lednici v roce 2000. Ačkoliv jsem ji potkal v Miláně. Žili jsme 15 let v Miláně a Turíně. Teprve roku 2013 jsme se přestěhovali sem.

Červený koberec: Pracoval jste jako hlavní kameraman pro nadaci režiséra Stevena Spielberga. Co Vám tato zkušenost přinesla pro budoucí práci?

Emanuele Ruggiero: Být kameramanem pro The Shoah Foundation bylo ohromující. Během dvou let jsem udělal nejméně sto rozhovorů s lidmi, kteří trpěli holocaustem. Mnoho neuvěřitelných příběhů o útěcích, schovávání se v koncentračním táboře atd.

Některé z rozhovorů trvaly až osm hodin. Velký přínos této skvělé práce, která je stále dostupná všem lidem, tkví v zapamatování si minulosti a pochopení, jak se vyvarovat takto hrozivým událostem do budoucna. Z technické stránky, jsme vždy používali odrážené světlo od softboxu a trochu protisvětla, aby se oddělili lidé od pozadí.  Základem bylo, aby se zpovídaní cítili pohodlně a příjemně s historikem, který jim kladl otázky. Vždy jsme začínali od prvních let jejich života až po období před, během a po válce.

Několik měsíců po tom, jsem skoro nespal, vždy se mi zdálo o nacistech, zabíjení a deportacích. Každopádně mi tato zkušenost dala podněty k přemýšlení o tom, jak točit dokumenty.

Červený koberec: Vy a režisér António Pedro Nobre jste natočili celovečerní dokument Czizincii/Mygranti. Co je hlavním poselstvím filmu?

Emanuele Ruggiero: Film analyzuje migraci v této zemi, počínaje Pražským jarem, až do referenda Brexit, a to nejen z pohledu bývalých českých migrantů, kteří hledali politický azyl v zahraničí, aby unikli komunismu, ale také cizinců, kteří zde našli svůj domov a budovali zde svůj život. Je to portrét tolerance, diskriminace a multikulturalismu v jedné z nejméně kosmopolitních evropských společností. Toto je hlavní zpráva našich dvaceti zpovídaných postav z celého světa.

Na druhou stranu to odráží náš životní přístup. Jsme šťastní, že jsme tady, jsme integrováni, děláme tvůrčí práci, milujeme lidi, kulturu a život v České republice.

Červený koberec: Narazili jste při natáčení tohoto dokumentu na nějaké problémy, se kterými jste se museli nečekaně vyrovnávat?

Emanuele Ruggiero: Za prvé – žádný rozpočet. Rozhodli jsme se to udělat bez sponzorů nebo koprodukcí. Našim cílem bylo a stále je: pokud chcete něco udělat, udělejte to bez ohledu na peníze. Samozřejmě jsme během této dvouleté práce měli možnost najít sponzorství, aby se dokument stal více žádoucí pro publikum, a to i technicky. Za druhé – všichni naši aktéři během týdne pracovali, takže jsme práci často přesouvali na víkend.

Červený koberec: Letos znovu usednete do poroty Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Existuje nějaký snímek z předchozích ročníků, který vás nadchl natolik, že Vám zůstal v paměti dodnes?

Emanuele Ruggiero: Ano, je tu jeden, který se mi hodně líbil.

Červený koberec: Čím se při posuzování filmů MFOF řídíte? Co by měl, podle Vás, vítězný snímek mít?

Emanuele Ruggiero: Já osobně musím být, jako režisér a kameraman, spokojen s obrazem. Nejlepší záběry, nejlepší světlo, nejlepší kamera, které stojí za vyprávěním. To jsou prvky, které rozhodují. Příběh je také důležitý, pokud je úžasný, s dobrými dialogy nebo alespoň dobrým scénářem. Dokument nemusí být nudný ani bez napětí.

Červený koberec: MFOF má čtyři soutěžní kategorie (dobrodružný a extrémní sportovní film, horolezecký a horský film, dobrodružný vodní sportovní film, cestopisný film). Je některá z těchto kategorií vašemu srdci nejbližší?

Emanuele Ruggiero: Mám rád cestopisné filmy a extrémní sporty. Cestopisy přináší lidem vždy něco nového, vyprávění o tom místě. Extrémní sporty jsou nádherné na pohled pro odvahu a statečnost sportovců.

Červený koberec: Jaký máte ke sportu Vy osobně vztah?

Emanuele Ruggiero: Býval jsem dobrým windsurferem po dobu patnácti let. Také jsem sportoval s malými loďkami a katamarány (Laser, Hoby cat 16), dále MTB, lyžování, tenis a většinou fotbal s přáteli. Ale dnes už je to s těmito sporty náročnější. Fotbal, tenis, lyžování a kolo zůstává.

Červený koberec: Co byste mladým, začínajícím režisérům a kameramanům poradil?

Emanuele Ruggiero: Najděte ty správné úžasné příběhy, jděte hluboko do postav, využívejte filmového jazyka, pokud ho znáte, dělejte dechberoucí záběry, pracujte s vášní a otevřeným srdcem pro to, co jste ochotni říct ostatním.
 

(Foto: MFOF)
 

 


Napsat komentář