Slavný chorvatský režisér mluvil i o svém životě.
Narodil se v bývalé Jugoslávii, ale v současnosti žije v Záhřebu a Praze. Lordan Zafranović je jedním z nejznámějších chorvatských režisérů a předním představitelem černé vlny jugoslávského filmu. Koncem listopadu se s ním konalo posezení v Domě národnostních menšin na pražských Vinohradech. Celou akci organizovala Česko-chorvatská společnost, a tak se zde promísili hosté obou národností.
To však nebránilo Zafranovićovi v tom, aby celou besedu vedl v mateřské chorvatštině. Hned na úvod se rozpovídal o svých začátcích. Své filmařské vzdělávání započal ve Splitu na zdejší škole Amatérského filmu, kde za tu dobu natočil přibližně pětadvacet amatérských snímků. Později se však přesunul do Prahy, kde na FAMU dokončil svá magisterská studia. V bývalém Československu pobýval v bouřlivých letech 1967 až 1969. Vyprávěl také, že v té době pomáhal některým intelektuálům uprchnout ze země skrze tehdejší jugoslávskou ambasádu.
Na FAMU byl jedním z jeho vyučujících i Elmar Klos, slavný český režisér a držitel Oscara za Obchod na korze. Zafranović podotkl, že s Klosem zůstal v kontaktu i po skončení svých studií, neboť mu byl velkou inspirací. Jenže léta, ve kterých Zafranović v Česku pobýval, byla těžká, vlivem nové ideologie byl nedostatek dotací, a proto se hned po složení státnic vrátil do rodné Jugoslávie.
Dále se Zafranović přesunul ke své tvorbě. Snažil se především publiku vysvětlit stavbu svých děl, a jak je vytváří. Každý ze svých snímků staví jako nějaký geometrický tvar, podle kterého pak strukturuje i děj. Zafranović také uvedl, že se řídí tzv. „teorií stanic,“ kdy je důležité vždy v určitých intervalech vkládat do příběhu nějaký nečekaný prvek či zvrat, který stupňuje napětí, čímž se udržuje pozornost diváků.
Tyto teoretické poznatky pak názorně demonstroval a na konkrétních snímcích. Divákům představil tři ze svých krátkometrážních filmů, kterými byly Lidé (cestou), Odpoledne (puška) a Valčík (můj první tanec). Po projekci pak nastal prostor na otázky a diskusi.
Zde padl dotaz i na to, jak fungovala cenzura v bývalé Jugoslávii a jak se lišila oproti té v Československu. Zafranović vysvětlil, že cenzura tam samozřejmě byla. Když však bylo nějaké dílo cenzurováno v ČSSR, daný umělec zde i nadále pracovat. Oproti tomu, byl-li v SFRJ někdo cenzurován, tak už nemohl pracovat. Například, když se to někomu stalo v Bělehradě (čili hlavním městě), tak zde již nesměl tvořit, ale mohl se přesunout třeba do Lublaně a pokračovat v tvorbě tam. Zafranović se rozpomněl i na vlastní zkušenost s cenzurou a vyprávěl i historku týkající se jeho kontroverzního snímku Ave Maria / Moje první opilství. Ten mu publikum při první projekci vypískalo, aby však situaci zachránil, tak začal, na popud kamaráda a kolegy, sám pískat s nimi.
Zafranović se pak také rozhovořil o svých inspiracích a režisérských vzorech, za které považuje například Luchino Visconti, Luis Buñuel či Vittorio De Sica a další.
Na závěr pak také krátce, na popud diváků, prozradil i něco málo o svém chystaném projektu. Jeho nový snímek nese název Caruso, podle slavného italského operního pěvce. Není však o něm, ale o nejmenovaném splitském zpěvákovi, který se Carusem snaží být. Má se jednat o tvrdou (tragi)komedii a Zafranovićův první čistě český film, který však bude nést podtext Dalmácie.
